Prosinec 2007

VÝSTAVA NA BŘEHU OCHRIDSKÉHO JEZERA

28. prosince 2007 v 20:21 | Alexandra Benáková |  Články
Makedonie je země, do které zatím mnoho českých turistů nejezdí. Je to jedna ze zemí bývalé Jugoslávie, ležící na samém jihu, a na rozdíl třeba od Chorvatska nemůže svým návštěvníkům nabídnout moře. Jedno moře však přesto má: Ochridské jezero, které je pro svoji neuvěřitelnou rozlohu 348 km2 nazýváno Balkánským mořem. Je 30 km dlouhé, místy až 15 km široké a dosahuje maximální hloubky 285 m.
Leží u hranic s Albánií v nadmořské výšce 695 m. Východní a západní břehy jsou strmé a členité, zatímco severní a jižní jsou mírné a pozvolné.Toto jezero je pojmenované podle města malebného starobylého města Ochrid. Kromě krásné přírody tu najdeme okolo třiceti nádherných památek, převážně ještě z doby byzantské. Ochrid a jeho okolí je však úzce spojen i se slovanskou kulturou: na přelomu 9. a 10. století se stal útočištěm žáků sv. Cyrila a sv. Metoděje vyhnaných z Velkomoravské říše. Nejvýznamnější z nich byli sv. Kliment Ohridský a sv. Naum. Při klášteře, který v Ochridu založil sv. Kliment, vznikla literární škola, díky které se z Ochridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti, která se odtud dál šířila po východní Evropě.
Podívat se na toto místo rozhodně stojí za to, a proto jsem už minulý rok s nadšením uvítala možnost jet s Falkem na výstavu, která se konala přímo na břehu jezera. Měla jsem sice trochu obavu z horka, ale všichni mě ubezpečili, že koncem srpna tu žádné vedro nehrozí, a navíc jsem se na internetu dočetla, že Ochrid má všeobecně velmi příznivé klima. Loni tomu bylo skutečně tak, výstavu jsme si krásně užili, a protože se nám v Ochridu velice zalíbilo a nestihli jsme si prohlédnout všechny památky, už od loňska jsme se těšili, že za rok pojedeme zas. Výhodou bylo i ubytování v kempu přímo v místě výstavy, takže z chatičky-karavanu to bylo k výstavnímu kruhu pár metrů. Stejně tak jako do vody. Voda v jezeře je průzračně čistá, s kamenitým dnem pouze při kraji, ale do pár metrech pak jemňounký píseček. Navíc jezero není hluboké, takže se v něm mohl krásně brouzdat, a tím osvěžit, i Falínek. Takové koupání v jezeře večer při měsíčku je nezapomenutelný zážitek! Díky Falkovi a mé jazykové znalosti (makedonština je totiž velmi podobná bulharštině) jsme si tu loni našli i přátele, kteří se také těšili, až zas přijedeme.
Letošní výstava v Ochridu se konala prakticky ve stejném termínu jako ta loňská. Kromě jedné národní a jedné mezinárodní výstavy tu letos byla navíc ještě speciální výstava V.skupiny, takže jsme měli o důvod víc jet zas. Příjezd měl být v pátek a první výstava, ta speciálka, měla začínat od 11 hodin. Takže jsem celou cestu myslela na to, jestli to vůbec stihnu. A protože v našem autobuse plném psů byl Falko jediný zástupce "pětky", nikdo ani neměl velký zájem být na místě včas… Letošní tropické léto chtělo koncem srpna ještě ukázat, co dovede, a tak cesta autobusem, do něhož mi na černého špice ležícího na sedačce neustále pražilo slunce, nebyla nic příjemného. Záclonky na okně byly úzké, takže úplně nanic, a nemohla jsem dát Falka ani na podlahu. Pod sedadlem, kde jsme seděli, byla totiž převodovka motoru, a podlaha byla od ní tak rozpálená, že jsem na ní nemohla ani položit tašky. A v uličce nebylo místo, protože tam byly přepravky se psy a nebo tam leželi někteří větší psi. I když jinak nikdy k žádným rvačkám mezi psy během cesty nedochází, obávala jsem se, že ze stresu způsobeného horkem by mi mohl nějaký pes Falka napadnout. Trochu příjemněji se jelo až v noci. Projeli jsme celé Maďarsko a pak Srbsko, až jsme nakonec druhý den ráno přejeli hranice Makedonie. Přejet tuto zemi už je otázkou takových čtyř hodin. Projížděli jsme též hlavním městem Skopje, které mi připadalo hrozně ošklivé, špinavé a zanedbané. I nové domy vypadaly nevábně. Podle mešit na každém rohu se dalo usoudit, že je hlavně muslimské. To neplatí o celé zemi a už vůbec ne o Ochridu a jeho okolí, kde převládá pravoslavná víra. Lidé tu jsou navíc velmi zbožní. Nikde jinde jsem totiž neviděla, aby při projíždění kolem kapličky či božích muk u silnice řidič pouštěl volant, aby se pokřižoval! A pravoslavný kříž zavěšený na zpětném zrcátku chybí v málokterém autě.
Kempink Ljubaništa, kde se výstava konala, leží asi 25 km od Ochridu, ale cesta tam trvá pomalu hodinu. Silnice vede stále podél jezera a kroutí se jako had. Je samá zatáčka a některé úseky jsou hodně nebezpečné, takže je nutné jet velmi pomalu. Nakonec se nám podařilo dojet včas. Odhodila jsem si zavazadla u výstavní kanceláře, kde jsme si s Falkem honem vyzvedli katalog a číslo, a pak jsme utíkali ke kruhu. Měli jsme ještě čas, v kruhu byli samojedi. Vedro a únava z cesty způsobily, že jsem moc nevnímala, že ve vedlejším kruhu probíhá ještě jedna výstavy. Všichni vystavovatelé měli na svých číslech logo BRFK (bulharské kynologické federace) a mě nejdřív napadlo, že ti Makedonci už jsou tak chudí, že si museli vzít čísla od Bulharů… Jenomže pak jsem zjistila, že tam všichni i bulharsky mluví a že tam je ještě jedna výstavní kancelář, kde měli na stolky s katalogy. Tak jsem se zeptala, co to je za výstavu, a dozvěděla jsem se, že je to bulharská národní výstava s udílením titulu Grandšampion Bulharska! A co víc: pořadatelé se mě ptali, proč jsem nevystavovala. A já na to: "Protože jsem o té výstavě nevěděla a nejsem přihlášená". A oni na to: "Jak to, že nejste? Podívejte se, tady jsem v katalogu! Tak honem rychle pojďte, pan rozhodčí vás ještě posoudí. Měli jsme tu jenom oranžové a bílé špice, takže v tom nevidíme problém." Posuzoval pan Ivan Dimitrov, který je zároveň i hlavní rozhodčí (a možná i prezident, to nevím přesně) BRFK. Jeho posudek a pochvala, že mám krásného psa, potěšil, stejně jako diplom Grandšampiona, pro který Falko splnil podmínky. Dodnes ale nevím, jak jsme se dostali do katalogu. Byli v něm i všichni další psi z našeho autobusu. Nebýt mé jazykové znalosti, vůbec bych se o tom nedozvěděla, a tak se díky tomu podařilo včas zavolat i většinu ostatních, aby ještě posuzování "za pět minut dvanáct" stihli.
Na speciálce byl docela slušný výběr plemen z "pětky": kromě hasků, samojedů, malamutů, čauů, basenji tu byli i laphundi, pět vlčích špiců z Francie (spíše typu keeshond, ale krásní - jeden z nich pak vyhrál celou výstavu), bílí špicové z Polska a oranžoví z Bulharska a Polska. Černý tu byl jen Falko. Předvádět ho na plném slunci bylo příšerné, ale pan rozhodčí byl rozumný, a tak to nechal projít jen tam a zpět a pak ho rychle posoudil ve stínu pod slunečníkem. Pak už jsme se mohli jít koupat. Na národní výstavě v sobotu mi to dokonce paní rozhodčí z Francie, ale jihoslovanského původu, doslova nařídila. Posoudila Falka a povídá: "A teď ho běžte rychle namočit do jezera, ale pěkně celého, včetně hlavy! Pro černého psa by takové vedro mohlo být i smrtelné." Měla pravdu: Falko snášel horko opravdu špatně, takže jsem se chvilkami bála, aby mi nezkolaboval. To jezero bylo spásou a věřím, že mu zachránilo život.
Hned po výstavě nás makedonská kamarádka z loňského roku odvezla svým autem do Ochridu. Chtěla mě provést po památkách, ale nakonec jsme raději zůstali v klimatizovaném bytě, protože teploměr ukazoval ještě v sedm večer 33 stupňů. Nic takového prý koncem srpna nepamatují. Do města jsme šli až večer, ale to jsme za světla nestihli projít všechno. Ale pohled ze Samuelovy pevnosti nad městem a zapadající Slunce nad jezerem byly úchvatné! Méně pěkný už byl pak pohled na lesní požáry na vrcholcích hor.
Ráno nás Cvetanka odvezla na poslední výstavu, mezinárodní. Ta byla asi nejtěžší: pan rozhodčí prohlížel Falka na stole velmi pečlivě, prohmatával mu každou kostičku a zuby mu snad dokonce počítal! Kam se hrabe pan Hořák, když svého času vyvracel špicům čelisti a počítal "em trojky"! Falko všechno naštěstí ustál, ale byli jsme pak opravdu rádi, že jsme z kruhu pryč.
Když skončily závěrečné soutěže, mohli jsme už jenom udělat fotku se čtyřmi poháry a jít se ještě před cestou naposledy vykoupat. Odjížděli jsme kolem páté hodiny odpoledne a vedro vystřídala bouřka s prudkým lijákem. Já jsem byla šťastná, že Falko všechno přežil a že je v pořádku. Takový strach jsem o něj ještě nikdy neměla. Jinak to ale byla krásná výstava…