ŠPIC-ZÁCHRANÁŘ 2.

28. srpna 2007 v 18:25 |  Články

MÉ VZPOMÍNKY NA ŠPICE ZÁCHRANÁŘE (2.část)
Pak ovšem Kunzlovi začali cvičit své čuvače pro práci záchranných psů. I čuvač je totiž plemeno, které se nehodí k výcviku, kde jsou obrany a jiné "kousací" disciplíny. Mně se na tom líbilo, že veškeré úsilí směřuje k tomu někoho najít, "zachránit" a nechat se pak od něho třeba i pohladit. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme také. Poslušnost byla hodně podobná té, kterou už Falko ovládal, bylo tam jen několik disciplín navíc, jako průchod skupinou osob, odložení za pochodu a vysílání vpřed. Cizí stopu už Falko také zvládal z dřívějška - nové tu bylo jen to, že na jejím konci byl ukrytý figurant. Jednalo se o to figuranta po stopě najít a vyštěkat, a to tedy byl Falko opět ve svém živlu. Těšil se na to víc než na piškoty od "zachráněného" a po stopě spěchal tak, že jsem se vždycky bála, že mine lom. Nejtěžší ovšem byly speciální cviky, což je vyhledávání zavalených osob. Tady už nejde jen o to mít chytrého psa, ale tady musí být chytrý hlavně psovod, který přesně ví, jak a kam psa vysílat v často dosti náročném terénu, aby prozkoumal všechny možné úkryty, ve většině z nichž nikdo není, a aby pak nakonec nalezl a vyštěkal "zavalenou" osobu. Vzpomínám si, jaká to byla hrůza, když jsme to nacvičovali v jednom kamenolomu poblíž Berouna. Falko byl šikovný, panička nemožná a svým orientačním nesmyslem mu kazila, co se dalo... O mnoho víc než v lomu se nám oběma líbilo později na Smržovce. Tady vlastně všechno začalo.
Přišel rok 1990 a tehdy přestal díky všemožným změnám existovat ve své původní podobě jak Svazarm, tak i Český svaz chovatelů. Naše parta na cvičáku se postupně rozpadla, protože každý teď měl jiné starosti, než chodit každou sobotu se psem na cvičák. Zbyli jen Kunzlovi a s nimi i čuvači. Jejich klub pak v létě pořádal letní tábor ve Smržovce, a prý, jestli chceš, pojeď s Falkem. No proč ne, Smržovku jsem měla moc ráda, a tak jsme jeli. Vy, kteří s námi jezdíte na naše špicí tábory a znáte to tam, víte, o čem mluvím.
Pro vás teď malé odbočení, jak to tam tenkrát vypadalo. Nebyl tu zdaleka takový komfort pro pobyt jako je dnes. Nová klubovna ještě nestála a my měli k dispozici pouze klubovnu starou, která dnes slouží už jen jako sklad kynologických potřeb. O teplé vodě jsme si mohli nechat zdát - byli jsme rádi, že jsme měli aspoň studenou z hadice u plechového koryta. Koupat jsme se chodili do říčky Kamenice nebo jezdili do bazénu v Jablonci, kde byly sprchy s teplou vodou. Jako WC sloužila dřevěná budka v lese. Pro sebe i psy jsme vařili venku u stanů na propanbutanových vařičích. Tábory byly většinou čtrnáctidenní a hlavní tu byl výcvik. Ráno jsme vstávali brzy, protože jsme chodili na stopy, a to musela být ještě rosa. Pak následoval výcvik poslušnosti. Kolem desáté hodiny dopoledne jsme končili, protože na psy bylo moc horko a byli unaveni. Cvičení pokračovalo v podvečer, kdy byly na programu speciální cviky.
Vy, kteří znáte současnou podobu z našich špicích táborů ve Smržovce víte, že je tu krásná nová klubovna s krbem, vybavenou kuchyňkou, sprchou a dvěma WC... Už v době, o které vám vyprávím, bylo rozhodnuto, že Smržovka se stane centrem pro výcvik záchranných a lavinových psů, a proto začala náročná přestavba kynologického areálu. V sousedním lesíku vznikly záchranářské jámy pro nácvik vyhledávání osob. Nevykopaly se pochopitelně samy - vím, že sem ve volném čase jezdili např. záchranářští kynologové z Hejnic. V okolí cvičáku jsou ideální terény pro nácvik stop (nebo spíše byly, protože dnes díky restitucím většina luk někomu patří, takže na ně nesmíte ani šlápnout, nebo spíš zarůstají plevelem či bodláčím...). V zimě se tu navíc dlouho drží sníh, až téměř do jara, a tak jsou zde i dobré podmínky pro soustředění, závody či zkoušky lavinových psů. Chyběla už jen ta klubovna, a díky tomu se její výstavba určitě urychlila. Bylo to ovšem hlavně díky úsilí místních pejskařů a jejich předsedkyně Jany Šilhánové, která by pro psy a cvičák dala duši, a protože je navíc členkou městského zastupitelstva, ztratila nejedno slovo na příslušných místech, aby se záměr nakonec uskutečnil. Klubovnu si postavili místní kynologové docela sami a jsou na ni náležitě hrdí. Dnes sem kromě záchranářů jezdí i agiliťáci, a když tu máme tábor my, na překážkách rádi skáčou i naši špicové. Falko tu skákal ještě ve svých 12 letech!
Na Smržovce jsme tedy začali trénovat záchranařinu a zde Falko také skládal zkoušky. Právem si tu vysloužil úctu a uznání, protože na stopě byl lepší než leckterý německý ovčák či jiný pes služebního plemene. Tady se nám nikdy nikdo neposmíval, "jé, blbej špic, co tu dělá?" apod. Naopak říkali: "jé, to je ten záchranář, ten je fakt dobrej!" Místní pejskaři už nás tu znali, protože od roku 1989 sem jezdíme prakticky každý rok. Jednou jsme se tu z recese zúčastnili závodů služebních psů podle ZVV1 a dostali i diplom! Jednou v zimě jsme si zase zkusili jen tak pro zajímavost zkoušku pro lavinové psy. Ačkoli se Falko něco takového nikdy neučil (kde taky, u nás Praze?!), ostudu rozhodně neudělal: ve všech disciplínách dosáhl potřebného bodového limitu, až na prohledávání lavinového pole: to jsme neznali ani jeden z nás a hlavně časový limit byl neúprosný. Osoby v úkrytech ovšem Falko našel ihned a bez zaváhání. Tento ani ne sedmikilový pes tu měl oproti velkým a těžkým psů ohromnou výhodu: bylo to koncem února a velcí psi se do rozměklého sněhu bořili a pohybovali se s velkými obtížemi, zatímco můj špiclík si po sněhu cupital jakoby nic. Taky mu vůbec nevadilo při plnění poslušnosti lehnout si na sníh, což byl zase někdy problém pro boxery.
Když se nad tím zamýšlím, malý pes-záchranář má výhody i v letním terénu. Protáhne se totiž všude tam, kam by se velký pes nedostal, tedy i do velmi těsných prostor. Když je někde terén hodně nepříjemný, může ho páníček snadno vzít do náručí a přenést přes místo, kde jsou střepy, aby si nepořezal pacičky. Nebo když je unavený, může se chvilku nést a odpočine si. Nevím jak vy, ale já jsem zatím neslyšela, že by se malí psi používali v praxi při záchranných akcích. A abych řekla pravdu, já sama bych Falínka nikdy nikam nepustila, na to jsem ho měla příliš ráda! Měla jsem upřímnou hrůzu z toho, že když budu mít registrovaného záchranného psa, bude to pak něco jako "branná povinnost" a takový pes by musel být v případě potřeby k dispozici. Raději jsem se o to nikdy nezajímala, takže nevím, zda to tak skutečně bylo či je.
Psi-záchranáři musí také mít svoji "uniformu". Nevím, zda jednotnou, ale když jsme se při tréninku v lomu u Berouna setkali s kolegy z Rakouska, byli jejich psi "oblečeni" jinak než naši. Profesionální záchranné brigády dostanou vše hotové, ale já jsem musela pro Falka záchranářskou dečku ušít na míru. Materiál jsem koupila v Tanvaldu: kousek šedivé šusťákoviny, ždibíček bílé na kruh, červenou taftovou stuhu na kříž a suchý zip na zapínání. Šití nebylo snadné: střih žádný, a dečka musela padnout a být pohodlná tak, aby se v ní pejsek mohl dobře pohybovat a nijak ho neznervózňovala. Měla jsem možnost přesvědčit se, že Falko je doopravdy kvadratický, protože jsem vystřihovala vlastně kruh. Dečka samotná je nutnou součástí záchranářského výcviku. Když do ní psa obléknete, hned ví, o co půjde a začne se podle toho chovat. Že nepůjde zakusovat žádného šupáka na revíru, ale zachraňovat hodného pána. Je samozřejmě jasné, že agresivní pes se pro záchranařinu nehodí, většina psů ale předtím prošla klasickým služebním výcvikem, jehož součástí jsou i obrany a revíry. Jak se to stane, že pes v záchranářské dečce je najednou hodný a když někoho "zachrání", nechá se od cizího člověka často i pohladit? (To může mimochodem rozhodčí u zkoušky i vyžadovat a hodnotí reakci psa.) Falko rozhodně nebyl z těch, že by se nechal jen tak pohladit - byl spíše ostřejší povahy, na cizí lidi vrčel a hladit ho směl jen málokdo. Když ovšem někoho "zachraňoval", byl úplně jiný. Nikdy na nikoho nezavrčel a kousnout by ho taky ani nenapadlo. Měl opravdu zvláštní instinkt a cit pro situaci.
Nejraději ze všeho ovšem "zachraňoval" Zdeničku. Ona se mu někde jako "ztratila" a on ji pak po stopě šel hledat. Měla jsem prima pocit, že by ji našel, kdyby se ztratila doopravdy. Hráli si spolu i na "lavinového" psa: Zdenička se mu někde zahrabala do sněhu, cestou navíc různě poschovávala věci a Falko to pak musel postupně najít. Oba si při tom užili spoustu zábavy.
A když se mne zeptáte, jestli Falko někdy někoho zachránil doopravdy, pak vám řeknu, že ano. Zachránil mne. Přivedl mne mezi prima lidi, díky jemu jsem poznala plno nových přátel - a vlastně i mého muže. Přinesl mi mnoho krásných a šťastných chvil.... Falínku, díky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama