ŠPIC-ZÁCHRANÁŘ 1.

28. srpna 2007 v 18:23 |  Články

Mé vzpomínky na špice-záchranáře

Pokud máte doma špice, jistě vás nemusím dlouho přesvědčovat, že špic je krásný, chytrý, učenlivý, že je to ten nejlepší kamarád do nepohody. Bude se s vámi ochotně mazlit, spát s vámi v posteli, ve stanu a třeba i na kameni, rád s vámi půjde na dlouhý výlet i do společnosti, kde se bude chovat naprosto vzorně, tiše a nenápadně, udělá zkrátka cokoli, jen aby mohl být s vámi a abyste ho příště nenechali doma. To je totiž asi opravdu jediné, k čemu se špic nehodí - aby byl sám. Má-li doma další psí kamarády, je to pochopitelně jiné, ale když máte jenom jednoho, potřebuje zaměstnat od vás. Jednou ze skvělých možností je i "psí škola" - výcvik nebo agility, kde se temperamentní špiclík dokonale vyřádí a ani vy se nebudete nudit.
Chtěla bych se s vámi podělit o vzpomínky na mého prvního špice, kterého jsem měla skoro čtrnáct let. Byl to krásný střední černý pes Falko, alias Hirro od Dvou ořechů z chovatelské stanice paní Olgy Dolejšové, narozený 27.12.1987. Chodili jsme s ním nejen na výstavy, ale i na cvičák. Kromě titulu "Šampión ČSFR" a mnoha jiných výstavních titulů měl v PP zapsané i zkoušky: ZOP (základní ovladatelnost psa), ZPU (základní pracovní upotřebitelnost) a ZMMP (základní minimum malých plemen) a věnovali jsme se s ním i výcviku pro záchranné a lavinové psy. I když je dnes už ve psím ráji, byl to Pan pes, na kterého se nezapomíná...
Dnes už to nebývá takovou vzácností potkat na cvičáku špice. Myslím, že ze všeho nejvhodnější je určitě agility, protože tady jsou špiclíci opravdu velmi šikovní a úspěšní. Však o tom také můžete číst na špicích stránkách. V dnešní době opravdu není problém přihlásit se do "psí školy" a naučit zde pejska základní poslušnosti. Pokud si zaplatíte, můžete cokoli. Ale tenkrát, před patnácti lety, bylo vše jiné. Výcvik psů zajišťoval především Svazarm, ale zde uznávali pouze služební plemena, a pouze výjimečně jste našli cvičák, který patřil Českému svazu chovatelů, kam mohli chodit i psi neslužebních plemen. Agility k nám dorazilo až mnohem, mnohem později. A tak vám nebudu vyprávět jen o záchranařině, ale o mých zkušenostech s výcvikem špice obecně a také tom, jak to bylo tenkrát.
Já sama jsem vlastně nikdy o výcviku neuvažovala. Proč taky? Když jsem Falka dostala od rodiny jako dárek ke třicátým narozeninám, byl to pro mne a mou tehdy šestiletou dceru hlavně kamarád a společník. Na cvičák jsem se pak dostala díky mé sestře, která měla o půl roku staršího vlčího špice Arga (podle papírů Frid Hazpo). Falko s ním vlastně vyrůstal. Když Argo začal dospívat, nastaly s ním problémy: vůbec sestru neposlouchal a především s ní vláčel na vodítku takovým způsobem, že málem upadla. Zkrátka ho přestala zvládat, a proto začala hledat nějakou možnost výcviku pod odborným vedením. U nás v Praze 7 máme nejblíže cvičák na Trojském ostrově u Stromovky. Ten byl ovšem svazarmovský a sestře tam tenkrát řekli: "My malá plemena neděláme!" Posuďte sami: je snad vlčí špic malé plemeno? Nu což, hledali dál, až jim jedna známá pejskařka z parku pověděla o cvičáku v Praze 6 na Sedlci, který patří svazu chovatelů, a tam je vzali. Začali pak s Argem chodit na cvičák, kde ve vzácné shodě probíhal současně výcvik psů neslužebních plemen ze svazu chovatelů i těch služebních ze Svazarmu, který s "chovateli" cvičák sdílel. Tenkrát stačilo zaplatit nevysoký roční členský příspěvek a mohli jste zdarma dvakrát týdně docházet na cvičák. Bylo zde několik družstev a v každém z nich se psi podle plemen i velikosti učili základní poslušnosti. Byla zde možnost i přihlásit se na zkoušky Českého svazu chovatelů (ZOP nebo ZPU) či Svazarmu (ZMP nebo ZMMP, popřípadě i další, vyšší zkoušky z výkonu).
Jednou ze společných aktivit Českého svazu chovatelů a Svazarmu byly letní výcvikové tábory. Ten v roce 1988 se konal ve Valticích na jižní Moravě. Sestra nechtěla jet na psí tábor sama, a tak ať prý vezmu Falka a jedu s ní, že bude legrace. Nebyla jsem proti - jako učitelka jsem měla dlouhé prázdniny a když jsem slyšela o Valticích, nebylo co řešit (milovníkům vína je to jasné, že?).
Tak se Falínek v necelých osmi měsících ocitl prvně na cvičáku a hned mezi samými velkými psy. Bylo to komické: na táboře byli kromě vlčího špice Arga dva němečtí ovčáci, jeden československý vlčák, jeden boxer a dva čuvači. Falko byl mezi nimi trpaslík, a když jsme trénovali například odložení a on ležel mezi těmito obry, byl to pohled pro bohy! Kromě Arga tu byly naštěstí samé feny, takže jsem se nemusela bát, že mi některý pes Falka napadne. Když se učil skákat přes překážky, přenášeli jsme ho na kšírkách, aby pochopil, co se po něm chce. Ale musím říci, že byl velice šikovný a učil se rychle, hlavně od ostatních psů. Při obranách si ovšem záhy získal titul "vzteklý špiclík" - zásadně totiž nekousal do hadru či do peška, ale do ruky! No nic, příště si figurant určitě nikdy nezapomněl vzít kožené rukavice! Vyzkoušeli jsme i stopu a zjistili, že Falka neobyčejně baví. Vzpomínám si, jak při té úplně první, "dětské", měl smůlu: připravila jsem mu krátkou stopičku s nakladenými piškoty, jenomže na ně nalezli mravenci, a když si je pak Falínek sbíral, poštípali ho chudáčka do jazyka. Naštěstí ho to nijak neodradilo a nezanechalo v něm špatné vzpomínky pro příště. Falka bavily také překážky - kladina, přeskok i áčko, ale nejvíc ze všeho ho ovšem bavily všechny disciplíny, kde se dalo na něco či na někoho štěkat.
Kromě disciplín, které jsou součástí zkoušek, jsme se tu učili i spoustu praktických věcí, které se hodí v každodenním životě, zvláště ve městě. Například to, aby se pejsek nenechal odvázat a tím pádem ukrást třeba před obchodem. To ho uvážete ke sloupu a když odcházíte, dáte mu povel: "Hlídej se!" Figurant se pak pokouší psa odvázat, ale on se nesmí nechat. Nebo se pes učil, že si nemá brát potravu od cizích lidí a ani nic sbírat a žrát ze země. Taky velice užitečná věc, nemyslíte? Co se ale špic vůbec učit nemusel, bylo hlídání - ať už se jednalo o paničku nebo předměty. Nezapřel v sobě, k jakému účelu původně sloužil. A Falko to bral neobyčejně vážně: až jsem se bála, aby někoho nekousl doopravdy.
Tábor skončil, ale vedoucí nás pozvali, abychom dál chodili na cvičák v Praze. Falko prý je šikovný pes a má na to, aby složil zkoušky. Pro mne bylo nemalou motivací to, že pokud by zkoušky opravdu složil, získali bychom pak nárok na snížení poplatku ze psa: namísto v Praze obvyklých 1000,-- bychom platili jen 400,-- korun, což už je pořádný rozdíl! V té době existovala taková vyhláška, záleželo však na konkrétním obvodním národním výboru, zda ji také uznával. Praha 7 patřila k těm, co ano. Škoda jen, že tato vyhláška byla po roce 1989 zrušena... Myslím, že to bylo velice moudré, vychovaný pes se základním výcvikem přece do města patří! A nemusí se pak denně řešit případy průšvihů s neukázněnými a nezvládnutými psy, zejména větších plemen.
Tak jsme v září 1988 začali chodit každou sobotu na cvičák v Sedlci. Byly to krásné časy. Falko se do školy vždycky těšil a pro mladého psa to byla opravdu vynikající příležitost, jak vhodným způsobem vybít a usměrnit svůj temperament. Domů se vracel utahaný a zbytek dne prospal. To, co se zde naučil, nebylo rozhodně k zahození: ať už již zmíněné nenechat se ukrást a nic venku nesbírat, ale taky ovladatelnost na vodítku, chůze u nohy, odložení, štěkání na povel či "sedni-lehni-vstaň". Když tohle všechno váš psík umí, můžete s ním jít bez obav kamkoli. Vůbec už nemluvím o výstavním kruhu - i tady je vycvičený pes rozhodně předností. Naučit ho ovšem vše, co je třeba, vyžaduje spoustu trpělivosti, času a hlavně důslednost. Se špicem je to těžší proto, že nemá poslušnost geneticky zakódovanou jako například německý ovčák. Spolupracuje s vámi, aby vám udělal radost, protože vás má rád, ale jen když chce on sám! Pokud ho něco nebaví nebo usoudí-li, že už něčeho bylo dost nebo tohle že je blbost dělat, pak s ním nehnete. Zvláště je-li pro něho momentálně mnohem zajímavější očichávat krtiny či běžet na něco štěkat než přijít na zavolání nebo přinést aport. Ze mne si například na cvičáku dělali psinu, že bych potřebovala síťku na motýly, abych ho vůbec někdy chytila! Dá to zkrátka hodně práce, než špiclíčka přesvědčíte, že poslouchat je výhodnější než neposlouchat. Jsem moc vděčná naší instruktorce Janě Kunzlové, která mi se vším poradila. Ona dokázala vždy vymyslet nějaký trik, aby pejsek nakonec udělal, co po něm chcete. Pod jejím vedením se nám podařilo zhruba za půl roku to, že Falko poslouchal natolik, že jsme se mohli přihlásit na první zkoušku - "chovatelskou" ZOP, po jejímž složení jsme už mohli požádat o slevu na poplatcích.
Falko však byl v družstvu mezi samými čuvači, dalmatiny, bobtaily a jinými převážně velkými psy, což nebylo to pravé ořechové, a protože u "svazarmovců" se mezitím rozrostlo družstvo malých kníračů, doporučili nám, aby se Falko přidal k nim. Tady jsme ale zpočátku sklidili nejeden posměšek ze strany některých majitelů kníračů ve stylu: "Co tu ten blbý špic dělá, vždyť na to nemá, aby dělal výcvik pro služební plemena!" Jenomže on jim to ukázal! Pravda, ne hned, ale hned na dalším letním táboře ve Smržovce. Zde jsme se téměř dva týdny intenzívně připravovali na zkoušky, které se konaly na závěr tábora. První zkouška byla ZPU pro plemena Českého svazu chovatelů a druhá byla svazarmovská ZMMP. Na tu druhou se připravovalo celkem asi devět psů, hlavně malých kníračů, a představte si, že doporučení ke zkoušce nakonec dostal jeden "blbý" špic, jeden nečistokrevný jezevčík a pouze jeden knírač! Psi museli kromě poslušnosti, kde byla ovladatelnost na vodítku, "sedni-lehni-vstaň", štěkání na povel, aport, překážka, kladina, odložení a klid při střelbě, a stopy s jedním lomem zvládnout ještě speciální cviky, což je u malých plemen vyhledávání a rozlišování předmětů. Všichni tři jsme zkoušku udělali. Falko obstál i u chovatelské zkoušky, kde byla kromě obdobné poslušnosti a stopy i zkouška z hlídání - a to bylo pro špice něco! Tomu byste tedy rozhodně nic neukradli. S Falkem byl jen jediný problém, že blafal, když mu ještě nikdo nic nebral, za což se strhával bod. Naštěstí nikdy neudělal to, že by figuranta pronásledoval, za což by dostal nulu. Z tábora jsme tedy odjížděli se dvěma zápisy v PP o složených zkouškách a mohli jsme s výcvikem skončit.
My jsme však chtěli chodit na cvičák dál, protože mi bylo dobře s partou lidí, které jsme tu poznali. Jenže co dál? Další zkoušky Svazu chovatelů i Svazarmu se mi pro mého špice nezdály moc vhodné, protože obsahovaly takové disciplíny, jako jsou obrany nebo chůze po žebříku. Ne že by se Falkovi obrany nelíbily - ba právě naopak! Šupáka byl ochoten sežrat kdykoli. Jenomže on všechno přeháněl, a aby mi pak napadal lidi ve městě na potkání, kdykoli někdo udělá prudký pohyb, to jsem opravdu nechtěla. Také jsem se bála, aby si Falko nevyrval zuby při zakusování do pešků a rukávů - chtěla jsem s ním přece chodit na výstavy! Ani chůze po žebříku nedělala Falkovi příliš velký problém. Jenže já měla hrozný strach, že mi spadne a zmrzačí se: tato překážka je stavěná také pro velké psy: šprycle daleko od sebe, výška pomalu dva metry... A tak jsme chodili na cvičák vlastně "jen tak", pro zábavu.
(pokračování)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama