S FALKEM V SOFII 2.

28. srpna 2007 v 18:20 |  Články

S Falkem v Sofii (2. část)
Výstava tedy skončila a my už se mohli oddávat jen oslavám a užívat si klidu a odpočinku. Nejprve jsme jeli na autobusové nádraží, abychom si tu v kanceláři vyzvedli zavazadla, a pak si je odvezli na místo zajištěného ubytování. Pak jsme se vydali do města. Já osobně Sofii nepovažuji za příliš hezké město, ale zajímalo mne, co se tady změnilo. Musím říci, že mi z toho všeho bylo spíše smutno. Většina domů hrozně zpustla a kontrasty mezi luxusem a bídou tu bylo možné potkat na každém kroku. Ale abych jen nekritizovala. Sofie má konečně metro, které se tady dlouho stavělo, je zde spousta nových budov, supermarketů a podobně. Ale je poznat, že lidem tohoto miliónového města se nežije snadno. Přeměny po roce 1989 v ekonomické a hlavně sociální oblasti zasáhly do života obyčejných lidí mnohem citelněji než u nás. V Sofii je to snad ale přece jen o trochu lepší.
Falko všude po městě budil pozornost a očividně se líbil. Město samotné však ke psům asi zas tak moc přátelské nebude: prý je například zcela zakázané brát sebou psy do dopravních prostředků městské hromadné dopravy (i s náhubkem)! Vzít ho bez tašky do obchodu nebo restaurace bych se už vůbec neodvážila, a tak jsme se s Falkem vydali na tržiště, kde prodávají především zeleninu, ovoce a jiné produkty soukromých zemědělců. Původně jsem si tu chtěla koupit jen nějaké typicky bulharské koření, jako je čubrica nebo "šarena sol" (tedy barevná nebo pestrá sůl) a ničím nenapodobitelné "kiselo mljako". Jenomže pak jsem neodolala obrovským třešním a čerstvým jahodám. Krom toho zde byl jeden stánek s bulharskou keramikou, což je moje dávná slabost, a ačkoli jsme se snažila nepodlehnout, nakonec jsem si tu koupila nádherný malovaný keramický hrnec na přípravu jídel v troubě. Říkala jsem si sice - jak to povezu až do Prahy? - jenže slabost pak stejně zvítězila nad rozumem. (Teď už můžu říct, že ten hrnec je vážně skvělý, protože po návratu jsem v něm hned uvařila čočkovou polévku na bulharský způsob). Pak už jsme byli s Falkem úplně unaveni a odebrali se do hotelu spinkat. Ještě před spaním jsem ho ovšem šla vyvenčit. A najednou jsem si připadala jako doma: "psí" stezka, pejskaři, kteří se mezi sebou zdraví a navzájem se oslovují ... Totéž se opakovalo i ráno. Pochopitelně - Falko tu byl exot, takže si nás hned všiml každý. Smutnou realitou takřka na každém kroku tu ovšem jsou toulaví psi bez domova. Těch mi bylo skutečně líto, ale o tom se ještě zmíním později. Jediný okamžik, kdy mi to přišlo úsměvné, bylo, když jsem viděla jednu takovou smečku psích bezdomovců, kde napřed běžela fena neurčité rasy a za ní jako navlečené korálky na šňůrce další pejsci, seřazení podle velikosti a snad i stáří jako postavičky z pohádky O veliké řepě.
V noci pršelo, takže plány na neděli jsem viděla dost černě, ale pak se počasí umoudřilo a nedělní ráno nás uvítalo sluníčkem a polojasným nebem. Chtěli jsme si udělat výlet na Vitošu, což je pohoří hned nad Sofií v dosahu MHD. Za patnáct minut se vyvezete městským autobusem nahoru a jste uprostřed krásné jarní přírody. Protože jsem nadšenec do turistiky, těžko bych se mohla pro něco nadchnout víc než pro pobyt zde. Naplánovali jsme si původně jen "malou procházku" tímto národním parkem, ale nakonec z toho bylo dobrých 20 km túry! Bylo to nádherné: čistý horský vzduch, slunce, čisťounké potůčky, rozkvetlé louky, zbytky sněhu na vrcholcích hor. Váleli jsme v trávě a odpočívali na horských paloučcích, kochali se krásnými výhledy. Nafotila jsem tam skoro celý film. Moc lidí jsme tu nepotkávali, ale tu a tam přece jen někoho ano. A co bylo zvláštní, všichni se mezi sebou zdravili, což prý je typické: tady v horách se lidé zdraví, zatímco dole ve městě by je to na ulici ani nenapadlo. Proto jsem tu ani nepociťovala jakýkoli strach. I to jsem se dozvěděla: v horách se prý nemusím nikoho bát, protože sem prý zlí lidé prostě nechodí Musím říct, že u nás se v liduprázdné Stromovce po ránu, když jdu venčit Falka, bojím mnohem víc.
A jak jsme tak tu a tam někoho potkávali (mimo jiné i lidi s pejsky), najednou jsme před sebou uviděli oranžového špice! Připadalo mi to jako zjevení uprostřed pouště a nevěřila jsem vlastním očím! Stejně překvapeni však byli i majitelé toho pejska. V životě prý černého špice neviděli a Falkem byli doslova uneseni. Paní si ho hned spontánně chytila do náručí a mazlila se s ním. Byla nadšena jeho bohatou srstí a přítulnou povahou. Dozvěděla jsem se, že jejich fenka pochází z chovatelské stanice ve Varně, bohužel však nevěděli nic bližšího. Je zřejmé, že fenku měli jen tak pro radost, takže nevěděli nic o chovu ani o výstavách. Ale rozhodně nebyla ošklivá. Dala jsem jim svoji vizitku, tak čekám, že se ozvou a dozvím se víc. Oni si mysleli, že mají pomerana, ale posuďte sami podle fotografie. Navíc fena byla o dost mohutnější a těžší než Falko, takže spíše střeďačka. Bude to jistě zajímavé, jestli se mi podaří navázat s majiteli kontakt a dozvědět se něco o chovu špiců v Bulharsku.
Jediné, co mne tu rozesmutňovalo, byli toulaví psi bez domova. Potkávali jsme je prakticky u každé horské chaty. Přiznám se, že jsem se jich trochu bála, hlavně kvůli Falkovi, aby ho nepokousali nebo aby od nich nechytil nějakou nemoc. Pak jsme ale na jednom osamělém palouku potkali jednoho, kvůli kterému jsme se dokonce rozplakala lítostí. Ležel tam v trávě úplně sám a tvářil se, že ta louka je jeho a že si hlídá. Typově se podobal eurasierovi nebo akiťákovi. Měla jsem trochu strach, tak jsem na něho promluvila vlídným hlasem, aby nás v klidu nechal projít. On, jako když všemu rozumí, vstal, a já uviděla, že je starý a nemocný. Sotva chodil a kulhal. Pak si sedl opodál a když jsme odcházeli, smutně štěkal. Bylo zřejmé, že kdyby byl zdravý, určitě by se rozběhl za námi a šel s námi za to jediné vlídné slovo až na kraj světa. Bylo mi strašně, že mu nemohu pomoci, a ještě dlouho jsem na něho musela myslet. Toulaví psi jsou v Bulharsku už řadu let velkým problémem. Ptala jsem se, zda tady mají útulky pro opuštěné psy, a dozvěděla se, že sice mají, ale lidé, kteří v nich pracují, nemají k pejskům žádný vztah, takže se o ně ani pořádně nestarají. Peníze, které na provoz útulku získají, si prý nechávají pro vlastní potřebu. Hrozné! Litovala jsem, že jsem s sebou na výlet nevzala ten pytel granulí, co Falko vyhrál na výstavě. Byla bych je rozsypala všude po horách.
Ale abych nevyprávěla jen o pejscích se smutným osudem. Potkávali jsme i psy, kteří měli svůj domov i páníčky. Například čivavičku nebo pak tříčlenou smečku, kterou tvořili máma hasky se štěnětem a dvouletá bobtailka, o které jsem si nejdřív myslela, že je to taky štěně. Byla velká asi jako střední knírač. Prostě prý nevyrostla. Zvláštní. Falkovi se ale ovsem neobyčejně líbila, protože zrovna hárala. Byl z ní potom celý poblázněný a dokonce se mi nakonec na Vitoše ztratil ... Já jsem se na chvíli na jednom sluncem ozářeném paloučku zasnila a Falko mi utekl. Hrůza, když si na to vzpomenu! Naštěstí se po chvíli volání vrátil. To už byl ale pomalu čas návratu do Sofie. Zbýval poslední večer - sbalit si věci a chystat se k odjezdu.
Ráno nás přivítalo deštivou oblohou. K tomu vítr a chladno. Naštěstí už zbývala pouze cesta do Prahy. Autobus už tentokrát nebyl tak pohodlný jako do Sofie, ale pouze proto, že jen malý minibus pro dvacet lidí a shodou okolností byl plně obsazený. Takže žádné rozvalování na sedačce, žádné místo na zavazadla a Falko ležel s taškou v uličce, protože pod sedadlo by se mi nevešel. Musím ovšem říct, že byl váženým cestujícím: paní šéfová autobusové společnosti ho před odjezdem všem představila, že je to Balkánský šampión a navíc strašně vzorný pejsek, který určitě nebude nikomu ze spolucestujících překážet. A skutečně - na Falínka se nikdo nemračil a řidiči i stevardka se na každé přestávce dokonce ptali, jestli je pes v pořádku, jestli nemá žízeň a podobně. Vesměs ho tam všichni obdivovali, jaký je vzorný a že o něm ani nikdo neví. Do Prahy jsme ráno přijeli ještě dřív, než bylo plánováno, takže jsem stihla v pohodě dát domů Falka a věci, trochu si odpočinout a jít do práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama