Srpen 2007

Novinky

28. srpna 2007 v 18:37 Fotky
Jak jsem byl za čerta - 5. prosince 2007

28.8.2007- tento víkend Yukon-Falko získal v Makedonii tyto tituly:

BULHARSKÝ GRANDŠAMPION, 1x CAC BG, 3xCAC MK, CACIB, 4xBOB, domů si přivezl čtyři krásné poháry, které mu budou připomínat ty děsné vedra v Makedonii a velmi náročnou cestu, ale také jeho krásné úspěchy.
Na čtyřech výstavách v Ochridu (Makedonie) 24.-26.08.07:
1) Národní výstava BRFK - CAC BG, BOB
Titul GRANDŠAMPION BULHARSKA
2) Speciální výstava V.skupiny FCI - CAC MK, BOB, Vítěz speciální výstavy
3) Národní výstava - CAC, BOB
4) Mezinárodní výstava - CAC MK, CACIB, BOB
podruhé splnil podmínky pro udělení titulu Šampion Makedonie

A o týden později:
Na dvoudenní výstavě Dracula DogShow v Targu Mures (Rumunsko) 01.-02.09.07 získal titul

ŚAMPION RUMUNSKA a 2x CAC RO, 2x CACIB, 2x BOB

a nominaci na Crufts 2008

ZBRASLAV U BRNA 2004

28. srpna 2007 v 18:28 Články

Zbraslav u Brna 2004
Dny špice ve Zbraslavi u Brna se stávají další krásnou tradicí. Nejsem pamětníkem toho úplně prvního ročníku, takže nevím přesně, pokolikáté se uskutečnily, ale já osobně jsem tu byla už počtvrté. Líbilo se mi tu pokaždé, protože vedle našeho letního tábora ve Smržovce je to další příležitost ke setkávání se špicaři z různých koutů republiky, se kterými se jinak vidíme jen letmo někde na výstavě nebo na bonitaci, ale také s těmi, kteří na výstavy nechodí a mají pejska jen tak pro radost. Letos jsem se tu potkala například s majitelkou malé černé fenky, která účinkovala spolu s bílým špicem v reklamě na Primalex.

Ten tu také nechyběl. A tak už teď vím, že špicí PrimalexStars se jmenují Dorothy Litožnická tvrz alias Milli a Zenit Vyzel.
Jedinou vadou minulých ročníků byla nepříliš vysoká účast. Lidé přijeli v sobotu ráno na bonitaci a po obědě většinou hned odjížděli domů. Škoda. Musím říci, že letos tomu bylo úplně jinak a mně to tu ze všech ročníků připadalo úplně nejlepší. Snad i díky tomu, že se tu kromě bonitace poprvé uskutečnila výstava. Byl to vynikající nápad paní Pavlíkové. Sto čtyři přihlášených pejsků určitě nikdo nečekal, protože původně jsme počítali jen s jedním kruhem. Nakonec musely být tři. Právě díky sobotní výstavě a bonitaci přijel takový počet
lidí. Letos bylo toto setkání trochu slavnostnější také proto, že se nám sešlo hned několik jubilantek,
na jejichž počest se v pátek večer konalo posezení s vynikajícím pohoštěním. Zajišťovala ho hlavně Věra Veverková, ale přispěly i naše jubilantky. Myslím, že absolutní úspěch měly opečené kostky chleba posypané chutným kořením s česnekem. Prý je připravovala Magda, ale nevím to jistě - každopádně díky a prosím o recept! Atmosféru nám zpříjemnil svým vystoupením vzácný host - zpěvačka Jitka Vrbová. Sama špice nemá a na Zbraslav přijela se svými přáteli Pecharovými. Jak jsem se dozvěděla od nich, byla prý nadšená, když viděla tolik pejsků pohromadě. Nikdy prý nic takového neviděla a sledovat pobíhající špicínky na trávě prý pro ni bylo lepší než televize.
Novinkou letošního ročníku byla i "Bábovkiáda" alias memoriál pana Cifreunda. Měla to být vzpomínka na dnes již zemřelého účastníka zbraslavských setkání z Českých Budějovic a jeho manželku, která už rovněž není mezi námi. Byl proslulý tím, že na každé setkání přivezl vlastnoručně upečenou bábovku. Vynikající. Letos se do soutěže o nejlepší bábovku sešlo kolem patnácti vzorků a těžko byste tu našli dvě stejné. Byly tu bábovky piškotové, třené, ořechové, kakaové, makové, tvarohové, jablkové, rozinkové, s kandovaným ovocem a kdovíjaké ještě. Kdybych měla ochutnat všechny, praskla bych a přibrala o deset kilo. Kromě bábovek tu byly i záviny - kdo nerad sladké, mohl si vzít se slanou náplní. Každopádně hodnotit, která bábovka byla úplně nejlepší, bylo prakticky nemožné a určitě by to nikdy nebylo spravedlivé, a tak jsme to nakonec vyřešili losem: jako nejlepší byla vylosována bábovka, kterou upekl malý Pepa Liška. Všechny bábovky i štrůdly pak putovaly v sobotu na stůl a všichni jsme si na nich mohli pochutnávat k snídani a odpolední kávičce.
V sobotu ráno před výstavou jsem konečně zjistila, jací jsou tam pejsci. V pátek večer jsme si totiž pesky nesměli vzít s sebou do sálu, takže museli zůstat na pokoji. Navíc hodně jich přijelo až v sobotu na výstavu. A opravdu bylo na co koukat. Nechyběl tu snad žádný velikostní ráz a barevná varieta. Bylo tu černo (většina malých byla z La-Ni-Lu a velcí zase z únorového vrhu Re-Jan Moravia), bílo (malí z CHS Vyzel a také několik velkých), oranžovo (hlavně díky CHS z Temných nocí, Liška od krbu a Kaveta Bohemia) a nechyběli ani hnědí, vlkošedí a velcí vlčí. Prostě paráda. Nápad pozvat sem majitele velkých černých štěňat z Ostravy byl skvělý. Sešlo se jich opravdu hodně, i když ne všichni se představili ve výstavním kruhu. Asi se nestihli přihlásit. Díky puppy třídě se tu sešlo dost štěňat i v jiných barvách a rázech. Vidět tolik špicích miminek pohromadě se hned tak nepodaří. Měli tu možnost poprvé se představit na výstavě, což je myslím ohromně důležité.
Nikdo neodešel z kruhu s prázdnou a krásná kokarda bude určitě příjemnou vzpomínkou na první výstavu v životě. S prázdnou neodešel vlastně nikdo: už ráno, při přejímce, dostal každý přihlášený pejsek plnou tašku dárků od sponzorů. Díky jim všem i těm, kdo takové štědré sponzory dokázal zajistit. Na vítěze pak ještě čekaly krásné poháry a medaile, jaké by nám mohla závidět kdejaká mezinárodka u nás i v cizině.
Takže opět - díky sponzorům cen i paní Pavlíkové, která poháry a medaile vybírala. Paní Pavlíková byla pro mne vůbec SuperStar celé výstavy. Sledovat ji při posuzování v kruhu, to byl pro mne koncert! Strašně bych si přála, až mi za dvacet let bude tolik jí, mít její elán a energii. Celé dopoledne posuzovat v kruhu, hned po obědě bonitovat a večer pak řešit, jak jí světle modrý kostýmek bude na výstavě v Brně ladit k oranžovému pejskovi a jestli jí v něm nebude zima či horko. A pak namísto odpočinku jít s pejskem na procházku na nakonec s námi sedět dlouho do noci u ohně, opékat buřty a vyprávět historku, jak kupovala svého červeného bavoráka. U ohně bylo zkrátka příjemně: škoda jen, že se nezpívalo. To je asi moje jediná připomínka k celé akci. Přestože bylo poměrně chladno, ti nejskalnější flamendři vydrželi u ohně sedět až hluboko přes půlnoc. Vstávání na výstavu do Brna bylo dosti kruté.
Za rok se těším, že zase s Falkem na Zbraslav pojedeme. A už sháním nové recepty na bábovky, abych také mohla nějakou zajímavou upéct. Na shledanou!

NA NÁVŠTĚVĚ V "TICHÉM HÁJI" (leden 2002)

28. srpna 2007 v 18:27 Články

"Nejstarší chovatelská stanice malých a trpasličích špiců v ČR z Tichého háje přijímá záznamy na štěňata v barvě černé, hnědé, oranžové a krémové po špičkových rodičích. Ludmila Pavlíková, Machařov 26, tel..." Tak začínají již mnoho let všechny inzeráty v časopise Pes - přítel člověka. Ale pokud jste u paní Pavlíkové nikdy nebyli, dovedete si představit, co se za tím vším skrývá? A víte vůbec, kde "Tichý háj" je?
Já měla to štěstí vše vidět a při mé lednové návštěvě si poslechnout i vyprávění paní Pavlíkové o historii jejího chovu. Ráda bych se s vámi stručně podělila o zážitky a především věnovala tyto řádky jako poctu Paní chovatelce k jejímu loňskému jubileu: chovatelská stanice "z Tichého háje" oslavila v únoru 2002 neuvěřitelných 40 let od svého vzniku! A také jako blahopřání k osobnímu životnímu jubileu, které paní Pavlíková oslaví letos 4. září.
Machařov se nachází se nedaleko Konstantinových Lázní, nebo chcete-li, od Stříbra. Je to samota, kterou najdete jen na velmi podrobné mapě. Pojedete-li tam autem poprvé a bez popisu cesty, pravděpodobně zabloudíte. Vlakem dojedete do zastávky Strahov, a odtud je patrový domeček paní Pavlíkové na dohled.
Vcházíme brankou do zahrady a hned vchodovými dveřmi do domu nás uvítá štěkot špiců ze psince
. Ty ovšem uvidíme až později. Nejprve jdeme po dřevěných schodech nahoru a obdivujeme obrovské množství diplomů, jimiž jsou vyzdobeny stěny, a už vcházíme do útulného obýváčku. Tady nás přivítá další štěkot: v obývacím pokoji právě bydlí čtyři mladí špicové, jimž "šéfuje" oranžový trpaslík Grand, a spolu s nimi tu je i bišonka Erna, která patří synovi paní Pavlíkové a když je páníček v práci, je fenka nahoře u špiců. Přes ohrádku z kuchyně vykukuje dalších šest hlav: tady jsou háravé, nakryté, březí či jinak indisponované feny. Takže počet fen se zde mění a jakmile začne některá z fen hárat, stěhuje se z psince nahoru. Nastálo zde ovšem zůstávají veteránky. Psí dámy zde v kuchyni mají pod stolem molitanové pelíšky a pochopitelně rády "pomáhají" při vaření (a mytí nádobí).
V malém pokojíku za kuchyní je tak zvaná porodna. Zde právě byla novopečená maminka - krémová fenka Yona se svými dvoudenními štěňátky, která si lebedila v bedničce na vyhřívané podložce přímo učebnicově přisátá k matce. To se prý povede málokdy, aby byla všechna štěňata takhle bezproblémová - někdy prý paní Pavlíková stráví u bedničky při péči o štěňata celé hodiny. V této místnosti pak i spí, a tak má vše neustále pod kontrolou.
Porodna je od kuchyně oddělena, stejně jako ostatní místnosti v bytě, dřevěnými otevíratelnými vrátky, takže nemůže dojít například k nežádoucímu nakrytí feny či jinému "úrazu". Tato vrátka si - jen tak mimochodem - vyrobila úplně sama! Stejně tak i dřevěné obložení stěny v obýváku, kde pod oknem bývá ohrádka pro štěňata, když trochu povyrostou. Tu jsem měla možnost vidět před dvěma roky, když jsem si zde byla pro mého Falínka. Obdivuji, jak je tu vše dokonale a účelně vymyšlené tak, aby to sloužilo psům. Na podlaze linoleum, sedací souprava na dřevěných nohách, které lze bez problému otřít. A všude perfektní pořádek. Obdivuhodné při tolika psech v bytě! V létě je to jednodušší. To jsou totiž špicové většinou na zahradě, kam je na ně výborně vidět ze tří stran - z oken a z terasy. V zimě vypouští paní Pavlíková psy, které má v bytě, ven jednou denně. Než se dostatečně vylítají, pořádně si doma uklidí a vytře podlahy.
Jiné je to dole v psinci. Tam si špicové mohou vybrat, zda chtějí být uvnitř v místnosti nebo venku ve výběhu. Mají k dispozici velikou místnost, kterou v zimě vyhřívají malá elektrická kamínka, s podlahou pokrytou linoleem a starými gaučíky, křesly či matracemi. Ty se podle potřeby vyměňují. Ven psíci vybíhají malým okýnkem ve zdi - mně to velice připomnělo východy, jaké mají zvířata v pavilonech v ZOO. Toto okýnko se zavírá pouze na noc. Tady v psinci mne přivítalo celkem dvanáct špiců: čtyři krycí psi a šest fen. Nesmím zapomenout ještě na dva hosty - budějovické černé psy Aríse a jeho syna Hariho, kteří zde po smrti své paničky, paní Cifreundové, našli nový domov. Třetí z osiřelých psíků, hnědá fenka Zuzika byla nahoře v kuchyni. Smutný byl osud těchto psů, ale zvykli si velice dobře a do smečky zapadli, jako by tam byli odjakživa.
Když jsem říkala, že mne v psinci přivítalo dvanáct psů, tak to platí doslova. Každý z nich chtěl být co nejdřív pohlazen a nechali se vzít i do náručí a pochovat. Když je pozorujete ze zahrady, přiběhnou všichni k plotu u výběhu a dvanáct hlav se snaží prostrčit čenich pletivem a přátelsky vám olizují ruku. Totéž platí i o ostatních, kteří byli nahoře v bytě. Žádný z nich nebyl agresivní ani bázlivý nebo ustrašený, všichni se dali pohladit a chtěli se mazlit. No prostě vynikající vyrovnaná povaha - ostatně, přesně takový je i můj Falko.
Spočítat ihned, kolik je v domě paní Pavlíkové psů dohromady dá rozhodně trošku práce. Tím, že jsou rozmístěni na třech, čtyřech a dle potřeby i více různých místech, je potřeba při počítání sčítat. V den mojí návštěvy jich bylo 24, tedy i s bišonkou a budějovickými hosty, plus čtyři krémová miminka. Udělejme si pro jistotu malou rekapitulaci: krycích psů je zde celkem 5, fen tu bylo 17. Počet psů v domě se pochopitelně neustále mění. Je tu spousta veteránů a veteránek. Platí zde totiž jedno: veteráni dožívají doma! A nebo u někoho, komu starší pejsek či fenka udělají radost a on jim poskytne péči a domov, jakou si zaslouží.
Když už jsem zmínila výbornou povahu, myslím si, že zde hraje roli nejen genetika a pečlivý výběr zvířat do chovu, ale také výchova paní Pavlíkové - laskavá, ale když je potřeba, tak i přísná a hlavně důsledná. Špicové například nesmějí skoro vůbec štěkat - to jsou ihned napomínáni a poslechnou! Další názorný příklad, že špic není hysterické a uštěkané plemeno. Špicové paní Pavlíkové také v žádném případě nesmějí loudit u stolu, a žádného z nich to ani nenapadlo - kromě mého Falka, zkaženého doma páníčkem.
Hlad tady psi rozhodně nemají. Mají neustále plné misky kvalitních značkových granulí a ujídají z nich dle chuti po celý den. Suché krmivo je hlavní součástí potravy, ale občas jim paní Pavlíková i něco uvaří nebo dostanou konzervu. Jiné je to samozřejmě u březích a kojících fen. Tam je potřeba přilepšit. Rovněž tak štěňata mají úplně zvláštní nároky. Když se sejdou dva tři vrhy najednou, spotřebují štěňata i jedno celé kuře denně! A k tomu všemu sušené mléko, piškoty a tak dále.
Dozvídám se také o tom, jak často se špicové koupou. Pokud se nestane něco mimořádného a v něčem se nevyválí či něco na ten způsob, pak obvykle jednou za rok. Čas koupání nastává vždy na jaře, hned jak se oteplí. Psy koupe paní Pavlíková postupně - každý den jednoho až dva, najednou by to těžko zvládla. Po vykoupání každého psa navíc důkladně vyčeše a vykartáčuje, aby se zároveň uvolnila stará srst a mohla snáze růst nová. Psi pak po koupeli zůstávají do druhého dne v bytě, aby venku neprochladli.
U kávy si s paní Pavlíkovou v klidu povídám o historii jejího chovu. Zajímá mne, jak to všechno začalo. Název "z Tichého háje" vznikl podle samoty u lesa, kde paní Pavlíková tehdy bydlela. Ale sem do Machařova se hodí také - i zde jsou kolem dokola krásné lesy. Pravda - zpočátku se zde nechovali špicové, nýbrž němečtí ovčáci. Odchovala v té době celkem čtyři vrhy. Služební kynologie byla velikou láskou paní Pavlíkové: věnovala se výcviku psů v tehdejším Svazarmu. Dodnes vzpomíná především na svého ovčáka Casiana. Ale zásahem osudu musela paní Pavlíková nejprve s výcvikem a později i chovem německých ovčáků skončit. Její životní příběh je opravdu smutný... Po těžké operaci začala v roce 1965 chovat špice a od té doby chová pouze toto plemeno. Jejím prvním špicem byla bílá fena Aranka z Povodí Jizery. Za ta dlouhá léta odchovala již tolik štěňat, že je pro ni obtížné říci z hlavy, kolik přesně. Ale bylo jich tolik, že brzy bude začínat sedmou řadu abecedy! Vše je ovšem schopna kdykoli vyhledat ve svých záznamech, takže ví, kdy se jaká štěňata narodila, z jakého spojení byla, jaké se tam vyskytly mimořádné přednosti nebo naopak nedostatky i kdo se stal novým majitelem. Má tak naprosto dokonalý přehled o všech svých odchovech.
Z každého slova vyprávění je cítit, že paní Pavlíková chová psy opravdu s láskou a nikoli pro peníze. Naopak - na psech vůbec nešetří, zvláště pak pokud jde o veterinární péči. Pravidelné odčervování a očkování všech zvířat považuje za samozřejmost. Doma má plnou zásuvku různých léků, vitamínů a preventivních přípravků. Samozřejmě - stojí to spoustu peněz, ale na těchto věcech se šetřit nedá. Paní Pavlíková ví, o čem mluví...
Před deseti lety ji totiž postihla doslova chovatelská tragédie: během několika týdnů přišla díky nákaze psinkou o celý svůj chov. Zbyla jí jediná fena - hnědá Monett vom Teufelchen se dvěma štěňaty (bohužel, oba byli psi), kterou včas odvezla k příbuzným... Asi si řeknete, jak se to mohlo stát? Pochopitelně, i tenkrát měla všechny psy očkované, ale tenkrát v roce 1992 se u nás zrovna vyskytla špatná šarže vakcín, takže účinnost nulová. A psinka tehdy doslova řádila. Nakazil se jeden z jejích pejsků a nemoc u něho propukla během několika dní. Po něm pak následovali další a další... Paní Pavlíková se jen bezmocně mohla dívat na to, jak jí postupně odcházejí jeden za druhým. Bylo to určitě nejhorší období v dějinách Tichého háje. Největším neštěstím na tom všem bylo to, že se přerušily všechny chovné linie. Mnohaletá systematická chovatelská práce byla pryč. A začínat znovu? To bylo moc těžké, protože na pořízení nových, špičkových zvířat, jaká by potřebovala, neměla jakožto důchodkyně prostředky. Přesto to nevzdala a znovu začala. Postupem času se jí podařilo vybudovat nové linie a vrací se jí kvalita. Její zvířata jsou tak vyrovnaná v typu, že i já, nepříliš dobrý odborník na špice, často poznám na první pohled špice z Tichého háje.
Paní Pavlíková sama je však velice skromná. Své odchovy si zásadně nechválí a také při posuzování špiců na výstavách je ke psům, kteří pocházejí z jejího chovu, mnohem více kritická než k ostatním. Je totiž mezinárodní rozhodčí a na výstavách posuzuje již od roku 1972. Sama své psy v poslední době vystavuje poměrně málo, ale pokud se povede, že je některý špic z jejího chovu úspěšný na výstavách, pochopitelně z toho má radost. A těch úspěchů nebylo rozhodně málo: když jsem si totiž právě před chvílí pročítala seznam šampiónů ČR na internetu, bylo tam požehnaně psů i fen právě z Tichého háje!
Na závěr mne napadá jediná věta: "Tichý háj je špiců ráj"! Tak ať se zde špicové rodí ještě mnoho dalších let a dělají radost paní chovatelce i nám, kteří si špicínky od ní pořídíme!
Mgr. Alexandra Benáková


ŠPIC-ZÁCHRANÁŘ 2.

28. srpna 2007 v 18:25 Články

MÉ VZPOMÍNKY NA ŠPICE ZÁCHRANÁŘE (2.část)
Pak ovšem Kunzlovi začali cvičit své čuvače pro práci záchranných psů. I čuvač je totiž plemeno, které se nehodí k výcviku, kde jsou obrany a jiné "kousací" disciplíny. Mně se na tom líbilo, že veškeré úsilí směřuje k tomu někoho najít, "zachránit" a nechat se pak od něho třeba i pohladit. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme také. Poslušnost byla hodně podobná té, kterou už Falko ovládal, bylo tam jen několik disciplín navíc, jako průchod skupinou osob, odložení za pochodu a vysílání vpřed. Cizí stopu už Falko také zvládal z dřívějška - nové tu bylo jen to, že na jejím konci byl ukrytý figurant. Jednalo se o to figuranta po stopě najít a vyštěkat, a to tedy byl Falko opět ve svém živlu. Těšil se na to víc než na piškoty od "zachráněného" a po stopě spěchal tak, že jsem se vždycky bála, že mine lom. Nejtěžší ovšem byly speciální cviky, což je vyhledávání zavalených osob. Tady už nejde jen o to mít chytrého psa, ale tady musí být chytrý hlavně psovod, který přesně ví, jak a kam psa vysílat v často dosti náročném terénu, aby prozkoumal všechny možné úkryty, ve většině z nichž nikdo není, a aby pak nakonec nalezl a vyštěkal "zavalenou" osobu. Vzpomínám si, jaká to byla hrůza, když jsme to nacvičovali v jednom kamenolomu poblíž Berouna. Falko byl šikovný, panička nemožná a svým orientačním nesmyslem mu kazila, co se dalo... O mnoho víc než v lomu se nám oběma líbilo později na Smržovce. Tady vlastně všechno začalo.
Přišel rok 1990 a tehdy přestal díky všemožným změnám existovat ve své původní podobě jak Svazarm, tak i Český svaz chovatelů. Naše parta na cvičáku se postupně rozpadla, protože každý teď měl jiné starosti, než chodit každou sobotu se psem na cvičák. Zbyli jen Kunzlovi a s nimi i čuvači. Jejich klub pak v létě pořádal letní tábor ve Smržovce, a prý, jestli chceš, pojeď s Falkem. No proč ne, Smržovku jsem měla moc ráda, a tak jsme jeli. Vy, kteří s námi jezdíte na naše špicí tábory a znáte to tam, víte, o čem mluvím.
Pro vás teď malé odbočení, jak to tam tenkrát vypadalo. Nebyl tu zdaleka takový komfort pro pobyt jako je dnes. Nová klubovna ještě nestála a my měli k dispozici pouze klubovnu starou, která dnes slouží už jen jako sklad kynologických potřeb. O teplé vodě jsme si mohli nechat zdát - byli jsme rádi, že jsme měli aspoň studenou z hadice u plechového koryta. Koupat jsme se chodili do říčky Kamenice nebo jezdili do bazénu v Jablonci, kde byly sprchy s teplou vodou. Jako WC sloužila dřevěná budka v lese. Pro sebe i psy jsme vařili venku u stanů na propanbutanových vařičích. Tábory byly většinou čtrnáctidenní a hlavní tu byl výcvik. Ráno jsme vstávali brzy, protože jsme chodili na stopy, a to musela být ještě rosa. Pak následoval výcvik poslušnosti. Kolem desáté hodiny dopoledne jsme končili, protože na psy bylo moc horko a byli unaveni. Cvičení pokračovalo v podvečer, kdy byly na programu speciální cviky.
Vy, kteří znáte současnou podobu z našich špicích táborů ve Smržovce víte, že je tu krásná nová klubovna s krbem, vybavenou kuchyňkou, sprchou a dvěma WC... Už v době, o které vám vyprávím, bylo rozhodnuto, že Smržovka se stane centrem pro výcvik záchranných a lavinových psů, a proto začala náročná přestavba kynologického areálu. V sousedním lesíku vznikly záchranářské jámy pro nácvik vyhledávání osob. Nevykopaly se pochopitelně samy - vím, že sem ve volném čase jezdili např. záchranářští kynologové z Hejnic. V okolí cvičáku jsou ideální terény pro nácvik stop (nebo spíše byly, protože dnes díky restitucím většina luk někomu patří, takže na ně nesmíte ani šlápnout, nebo spíš zarůstají plevelem či bodláčím...). V zimě se tu navíc dlouho drží sníh, až téměř do jara, a tak jsou zde i dobré podmínky pro soustředění, závody či zkoušky lavinových psů. Chyběla už jen ta klubovna, a díky tomu se její výstavba určitě urychlila. Bylo to ovšem hlavně díky úsilí místních pejskařů a jejich předsedkyně Jany Šilhánové, která by pro psy a cvičák dala duši, a protože je navíc členkou městského zastupitelstva, ztratila nejedno slovo na příslušných místech, aby se záměr nakonec uskutečnil. Klubovnu si postavili místní kynologové docela sami a jsou na ni náležitě hrdí. Dnes sem kromě záchranářů jezdí i agiliťáci, a když tu máme tábor my, na překážkách rádi skáčou i naši špicové. Falko tu skákal ještě ve svých 12 letech!
Na Smržovce jsme tedy začali trénovat záchranařinu a zde Falko také skládal zkoušky. Právem si tu vysloužil úctu a uznání, protože na stopě byl lepší než leckterý německý ovčák či jiný pes služebního plemene. Tady se nám nikdy nikdo neposmíval, "jé, blbej špic, co tu dělá?" apod. Naopak říkali: "jé, to je ten záchranář, ten je fakt dobrej!" Místní pejskaři už nás tu znali, protože od roku 1989 sem jezdíme prakticky každý rok. Jednou jsme se tu z recese zúčastnili závodů služebních psů podle ZVV1 a dostali i diplom! Jednou v zimě jsme si zase zkusili jen tak pro zajímavost zkoušku pro lavinové psy. Ačkoli se Falko něco takového nikdy neučil (kde taky, u nás Praze?!), ostudu rozhodně neudělal: ve všech disciplínách dosáhl potřebného bodového limitu, až na prohledávání lavinového pole: to jsme neznali ani jeden z nás a hlavně časový limit byl neúprosný. Osoby v úkrytech ovšem Falko našel ihned a bez zaváhání. Tento ani ne sedmikilový pes tu měl oproti velkým a těžkým psů ohromnou výhodu: bylo to koncem února a velcí psi se do rozměklého sněhu bořili a pohybovali se s velkými obtížemi, zatímco můj špiclík si po sněhu cupital jakoby nic. Taky mu vůbec nevadilo při plnění poslušnosti lehnout si na sníh, což byl zase někdy problém pro boxery.
Když se nad tím zamýšlím, malý pes-záchranář má výhody i v letním terénu. Protáhne se totiž všude tam, kam by se velký pes nedostal, tedy i do velmi těsných prostor. Když je někde terén hodně nepříjemný, může ho páníček snadno vzít do náručí a přenést přes místo, kde jsou střepy, aby si nepořezal pacičky. Nebo když je unavený, může se chvilku nést a odpočine si. Nevím jak vy, ale já jsem zatím neslyšela, že by se malí psi používali v praxi při záchranných akcích. A abych řekla pravdu, já sama bych Falínka nikdy nikam nepustila, na to jsem ho měla příliš ráda! Měla jsem upřímnou hrůzu z toho, že když budu mít registrovaného záchranného psa, bude to pak něco jako "branná povinnost" a takový pes by musel být v případě potřeby k dispozici. Raději jsem se o to nikdy nezajímala, takže nevím, zda to tak skutečně bylo či je.
Psi-záchranáři musí také mít svoji "uniformu". Nevím, zda jednotnou, ale když jsme se při tréninku v lomu u Berouna setkali s kolegy z Rakouska, byli jejich psi "oblečeni" jinak než naši. Profesionální záchranné brigády dostanou vše hotové, ale já jsem musela pro Falka záchranářskou dečku ušít na míru. Materiál jsem koupila v Tanvaldu: kousek šedivé šusťákoviny, ždibíček bílé na kruh, červenou taftovou stuhu na kříž a suchý zip na zapínání. Šití nebylo snadné: střih žádný, a dečka musela padnout a být pohodlná tak, aby se v ní pejsek mohl dobře pohybovat a nijak ho neznervózňovala. Měla jsem možnost přesvědčit se, že Falko je doopravdy kvadratický, protože jsem vystřihovala vlastně kruh. Dečka samotná je nutnou součástí záchranářského výcviku. Když do ní psa obléknete, hned ví, o co půjde a začne se podle toho chovat. Že nepůjde zakusovat žádného šupáka na revíru, ale zachraňovat hodného pána. Je samozřejmě jasné, že agresivní pes se pro záchranařinu nehodí, většina psů ale předtím prošla klasickým služebním výcvikem, jehož součástí jsou i obrany a revíry. Jak se to stane, že pes v záchranářské dečce je najednou hodný a když někoho "zachrání", nechá se od cizího člověka často i pohladit? (To může mimochodem rozhodčí u zkoušky i vyžadovat a hodnotí reakci psa.) Falko rozhodně nebyl z těch, že by se nechal jen tak pohladit - byl spíše ostřejší povahy, na cizí lidi vrčel a hladit ho směl jen málokdo. Když ovšem někoho "zachraňoval", byl úplně jiný. Nikdy na nikoho nezavrčel a kousnout by ho taky ani nenapadlo. Měl opravdu zvláštní instinkt a cit pro situaci.
Nejraději ze všeho ovšem "zachraňoval" Zdeničku. Ona se mu někde jako "ztratila" a on ji pak po stopě šel hledat. Měla jsem prima pocit, že by ji našel, kdyby se ztratila doopravdy. Hráli si spolu i na "lavinového" psa: Zdenička se mu někde zahrabala do sněhu, cestou navíc různě poschovávala věci a Falko to pak musel postupně najít. Oba si při tom užili spoustu zábavy.
A když se mne zeptáte, jestli Falko někdy někoho zachránil doopravdy, pak vám řeknu, že ano. Zachránil mne. Přivedl mne mezi prima lidi, díky jemu jsem poznala plno nových přátel - a vlastně i mého muže. Přinesl mi mnoho krásných a šťastných chvil.... Falínku, díky!

ŠPIC-ZÁCHRANÁŘ 1.

28. srpna 2007 v 18:23 Články

Mé vzpomínky na špice-záchranáře

Pokud máte doma špice, jistě vás nemusím dlouho přesvědčovat, že špic je krásný, chytrý, učenlivý, že je to ten nejlepší kamarád do nepohody. Bude se s vámi ochotně mazlit, spát s vámi v posteli, ve stanu a třeba i na kameni, rád s vámi půjde na dlouhý výlet i do společnosti, kde se bude chovat naprosto vzorně, tiše a nenápadně, udělá zkrátka cokoli, jen aby mohl být s vámi a abyste ho příště nenechali doma. To je totiž asi opravdu jediné, k čemu se špic nehodí - aby byl sám. Má-li doma další psí kamarády, je to pochopitelně jiné, ale když máte jenom jednoho, potřebuje zaměstnat od vás. Jednou ze skvělých možností je i "psí škola" - výcvik nebo agility, kde se temperamentní špiclík dokonale vyřádí a ani vy se nebudete nudit.
Chtěla bych se s vámi podělit o vzpomínky na mého prvního špice, kterého jsem měla skoro čtrnáct let. Byl to krásný střední černý pes Falko, alias Hirro od Dvou ořechů z chovatelské stanice paní Olgy Dolejšové, narozený 27.12.1987. Chodili jsme s ním nejen na výstavy, ale i na cvičák. Kromě titulu "Šampión ČSFR" a mnoha jiných výstavních titulů měl v PP zapsané i zkoušky: ZOP (základní ovladatelnost psa), ZPU (základní pracovní upotřebitelnost) a ZMMP (základní minimum malých plemen) a věnovali jsme se s ním i výcviku pro záchranné a lavinové psy. I když je dnes už ve psím ráji, byl to Pan pes, na kterého se nezapomíná...
Dnes už to nebývá takovou vzácností potkat na cvičáku špice. Myslím, že ze všeho nejvhodnější je určitě agility, protože tady jsou špiclíci opravdu velmi šikovní a úspěšní. Však o tom také můžete číst na špicích stránkách. V dnešní době opravdu není problém přihlásit se do "psí školy" a naučit zde pejska základní poslušnosti. Pokud si zaplatíte, můžete cokoli. Ale tenkrát, před patnácti lety, bylo vše jiné. Výcvik psů zajišťoval především Svazarm, ale zde uznávali pouze služební plemena, a pouze výjimečně jste našli cvičák, který patřil Českému svazu chovatelů, kam mohli chodit i psi neslužebních plemen. Agility k nám dorazilo až mnohem, mnohem později. A tak vám nebudu vyprávět jen o záchranařině, ale o mých zkušenostech s výcvikem špice obecně a také tom, jak to bylo tenkrát.
Já sama jsem vlastně nikdy o výcviku neuvažovala. Proč taky? Když jsem Falka dostala od rodiny jako dárek ke třicátým narozeninám, byl to pro mne a mou tehdy šestiletou dceru hlavně kamarád a společník. Na cvičák jsem se pak dostala díky mé sestře, která měla o půl roku staršího vlčího špice Arga (podle papírů Frid Hazpo). Falko s ním vlastně vyrůstal. Když Argo začal dospívat, nastaly s ním problémy: vůbec sestru neposlouchal a především s ní vláčel na vodítku takovým způsobem, že málem upadla. Zkrátka ho přestala zvládat, a proto začala hledat nějakou možnost výcviku pod odborným vedením. U nás v Praze 7 máme nejblíže cvičák na Trojském ostrově u Stromovky. Ten byl ovšem svazarmovský a sestře tam tenkrát řekli: "My malá plemena neděláme!" Posuďte sami: je snad vlčí špic malé plemeno? Nu což, hledali dál, až jim jedna známá pejskařka z parku pověděla o cvičáku v Praze 6 na Sedlci, který patří svazu chovatelů, a tam je vzali. Začali pak s Argem chodit na cvičák, kde ve vzácné shodě probíhal současně výcvik psů neslužebních plemen ze svazu chovatelů i těch služebních ze Svazarmu, který s "chovateli" cvičák sdílel. Tenkrát stačilo zaplatit nevysoký roční členský příspěvek a mohli jste zdarma dvakrát týdně docházet na cvičák. Bylo zde několik družstev a v každém z nich se psi podle plemen i velikosti učili základní poslušnosti. Byla zde možnost i přihlásit se na zkoušky Českého svazu chovatelů (ZOP nebo ZPU) či Svazarmu (ZMP nebo ZMMP, popřípadě i další, vyšší zkoušky z výkonu).
Jednou ze společných aktivit Českého svazu chovatelů a Svazarmu byly letní výcvikové tábory. Ten v roce 1988 se konal ve Valticích na jižní Moravě. Sestra nechtěla jet na psí tábor sama, a tak ať prý vezmu Falka a jedu s ní, že bude legrace. Nebyla jsem proti - jako učitelka jsem měla dlouhé prázdniny a když jsem slyšela o Valticích, nebylo co řešit (milovníkům vína je to jasné, že?).
Tak se Falínek v necelých osmi měsících ocitl prvně na cvičáku a hned mezi samými velkými psy. Bylo to komické: na táboře byli kromě vlčího špice Arga dva němečtí ovčáci, jeden československý vlčák, jeden boxer a dva čuvači. Falko byl mezi nimi trpaslík, a když jsme trénovali například odložení a on ležel mezi těmito obry, byl to pohled pro bohy! Kromě Arga tu byly naštěstí samé feny, takže jsem se nemusela bát, že mi některý pes Falka napadne. Když se učil skákat přes překážky, přenášeli jsme ho na kšírkách, aby pochopil, co se po něm chce. Ale musím říci, že byl velice šikovný a učil se rychle, hlavně od ostatních psů. Při obranách si ovšem záhy získal titul "vzteklý špiclík" - zásadně totiž nekousal do hadru či do peška, ale do ruky! No nic, příště si figurant určitě nikdy nezapomněl vzít kožené rukavice! Vyzkoušeli jsme i stopu a zjistili, že Falka neobyčejně baví. Vzpomínám si, jak při té úplně první, "dětské", měl smůlu: připravila jsem mu krátkou stopičku s nakladenými piškoty, jenomže na ně nalezli mravenci, a když si je pak Falínek sbíral, poštípali ho chudáčka do jazyka. Naštěstí ho to nijak neodradilo a nezanechalo v něm špatné vzpomínky pro příště. Falka bavily také překážky - kladina, přeskok i áčko, ale nejvíc ze všeho ho ovšem bavily všechny disciplíny, kde se dalo na něco či na někoho štěkat.
Kromě disciplín, které jsou součástí zkoušek, jsme se tu učili i spoustu praktických věcí, které se hodí v každodenním životě, zvláště ve městě. Například to, aby se pejsek nenechal odvázat a tím pádem ukrást třeba před obchodem. To ho uvážete ke sloupu a když odcházíte, dáte mu povel: "Hlídej se!" Figurant se pak pokouší psa odvázat, ale on se nesmí nechat. Nebo se pes učil, že si nemá brát potravu od cizích lidí a ani nic sbírat a žrát ze země. Taky velice užitečná věc, nemyslíte? Co se ale špic vůbec učit nemusel, bylo hlídání - ať už se jednalo o paničku nebo předměty. Nezapřel v sobě, k jakému účelu původně sloužil. A Falko to bral neobyčejně vážně: až jsem se bála, aby někoho nekousl doopravdy.
Tábor skončil, ale vedoucí nás pozvali, abychom dál chodili na cvičák v Praze. Falko prý je šikovný pes a má na to, aby složil zkoušky. Pro mne bylo nemalou motivací to, že pokud by zkoušky opravdu složil, získali bychom pak nárok na snížení poplatku ze psa: namísto v Praze obvyklých 1000,-- bychom platili jen 400,-- korun, což už je pořádný rozdíl! V té době existovala taková vyhláška, záleželo však na konkrétním obvodním národním výboru, zda ji také uznával. Praha 7 patřila k těm, co ano. Škoda jen, že tato vyhláška byla po roce 1989 zrušena... Myslím, že to bylo velice moudré, vychovaný pes se základním výcvikem přece do města patří! A nemusí se pak denně řešit případy průšvihů s neukázněnými a nezvládnutými psy, zejména větších plemen.
Tak jsme v září 1988 začali chodit každou sobotu na cvičák v Sedlci. Byly to krásné časy. Falko se do školy vždycky těšil a pro mladého psa to byla opravdu vynikající příležitost, jak vhodným způsobem vybít a usměrnit svůj temperament. Domů se vracel utahaný a zbytek dne prospal. To, co se zde naučil, nebylo rozhodně k zahození: ať už již zmíněné nenechat se ukrást a nic venku nesbírat, ale taky ovladatelnost na vodítku, chůze u nohy, odložení, štěkání na povel či "sedni-lehni-vstaň". Když tohle všechno váš psík umí, můžete s ním jít bez obav kamkoli. Vůbec už nemluvím o výstavním kruhu - i tady je vycvičený pes rozhodně předností. Naučit ho ovšem vše, co je třeba, vyžaduje spoustu trpělivosti, času a hlavně důslednost. Se špicem je to těžší proto, že nemá poslušnost geneticky zakódovanou jako například německý ovčák. Spolupracuje s vámi, aby vám udělal radost, protože vás má rád, ale jen když chce on sám! Pokud ho něco nebaví nebo usoudí-li, že už něčeho bylo dost nebo tohle že je blbost dělat, pak s ním nehnete. Zvláště je-li pro něho momentálně mnohem zajímavější očichávat krtiny či běžet na něco štěkat než přijít na zavolání nebo přinést aport. Ze mne si například na cvičáku dělali psinu, že bych potřebovala síťku na motýly, abych ho vůbec někdy chytila! Dá to zkrátka hodně práce, než špiclíčka přesvědčíte, že poslouchat je výhodnější než neposlouchat. Jsem moc vděčná naší instruktorce Janě Kunzlové, která mi se vším poradila. Ona dokázala vždy vymyslet nějaký trik, aby pejsek nakonec udělal, co po něm chcete. Pod jejím vedením se nám podařilo zhruba za půl roku to, že Falko poslouchal natolik, že jsme se mohli přihlásit na první zkoušku - "chovatelskou" ZOP, po jejímž složení jsme už mohli požádat o slevu na poplatcích.
Falko však byl v družstvu mezi samými čuvači, dalmatiny, bobtaily a jinými převážně velkými psy, což nebylo to pravé ořechové, a protože u "svazarmovců" se mezitím rozrostlo družstvo malých kníračů, doporučili nám, aby se Falko přidal k nim. Tady jsme ale zpočátku sklidili nejeden posměšek ze strany některých majitelů kníračů ve stylu: "Co tu ten blbý špic dělá, vždyť na to nemá, aby dělal výcvik pro služební plemena!" Jenomže on jim to ukázal! Pravda, ne hned, ale hned na dalším letním táboře ve Smržovce. Zde jsme se téměř dva týdny intenzívně připravovali na zkoušky, které se konaly na závěr tábora. První zkouška byla ZPU pro plemena Českého svazu chovatelů a druhá byla svazarmovská ZMMP. Na tu druhou se připravovalo celkem asi devět psů, hlavně malých kníračů, a představte si, že doporučení ke zkoušce nakonec dostal jeden "blbý" špic, jeden nečistokrevný jezevčík a pouze jeden knírač! Psi museli kromě poslušnosti, kde byla ovladatelnost na vodítku, "sedni-lehni-vstaň", štěkání na povel, aport, překážka, kladina, odložení a klid při střelbě, a stopy s jedním lomem zvládnout ještě speciální cviky, což je u malých plemen vyhledávání a rozlišování předmětů. Všichni tři jsme zkoušku udělali. Falko obstál i u chovatelské zkoušky, kde byla kromě obdobné poslušnosti a stopy i zkouška z hlídání - a to bylo pro špice něco! Tomu byste tedy rozhodně nic neukradli. S Falkem byl jen jediný problém, že blafal, když mu ještě nikdo nic nebral, za což se strhával bod. Naštěstí nikdy neudělal to, že by figuranta pronásledoval, za což by dostal nulu. Z tábora jsme tedy odjížděli se dvěma zápisy v PP o složených zkouškách a mohli jsme s výcvikem skončit.
My jsme však chtěli chodit na cvičák dál, protože mi bylo dobře s partou lidí, které jsme tu poznali. Jenže co dál? Další zkoušky Svazu chovatelů i Svazarmu se mi pro mého špice nezdály moc vhodné, protože obsahovaly takové disciplíny, jako jsou obrany nebo chůze po žebříku. Ne že by se Falkovi obrany nelíbily - ba právě naopak! Šupáka byl ochoten sežrat kdykoli. Jenomže on všechno přeháněl, a aby mi pak napadal lidi ve městě na potkání, kdykoli někdo udělá prudký pohyb, to jsem opravdu nechtěla. Také jsem se bála, aby si Falko nevyrval zuby při zakusování do pešků a rukávů - chtěla jsem s ním přece chodit na výstavy! Ani chůze po žebříku nedělala Falkovi příliš velký problém. Jenže já měla hrozný strach, že mi spadne a zmrzačí se: tato překážka je stavěná také pro velké psy: šprycle daleko od sebe, výška pomalu dva metry... A tak jsme chodili na cvičák vlastně "jen tak", pro zábavu.
(pokračování)

S FALKEM V SOFII 2.

28. srpna 2007 v 18:20 Články

S Falkem v Sofii (2. část)
Výstava tedy skončila a my už se mohli oddávat jen oslavám a užívat si klidu a odpočinku. Nejprve jsme jeli na autobusové nádraží, abychom si tu v kanceláři vyzvedli zavazadla, a pak si je odvezli na místo zajištěného ubytování. Pak jsme se vydali do města. Já osobně Sofii nepovažuji za příliš hezké město, ale zajímalo mne, co se tady změnilo. Musím říci, že mi z toho všeho bylo spíše smutno. Většina domů hrozně zpustla a kontrasty mezi luxusem a bídou tu bylo možné potkat na každém kroku. Ale abych jen nekritizovala. Sofie má konečně metro, které se tady dlouho stavělo, je zde spousta nových budov, supermarketů a podobně. Ale je poznat, že lidem tohoto miliónového města se nežije snadno. Přeměny po roce 1989 v ekonomické a hlavně sociální oblasti zasáhly do života obyčejných lidí mnohem citelněji než u nás. V Sofii je to snad ale přece jen o trochu lepší.
Falko všude po městě budil pozornost a očividně se líbil. Město samotné však ke psům asi zas tak moc přátelské nebude: prý je například zcela zakázané brát sebou psy do dopravních prostředků městské hromadné dopravy (i s náhubkem)! Vzít ho bez tašky do obchodu nebo restaurace bych se už vůbec neodvážila, a tak jsme se s Falkem vydali na tržiště, kde prodávají především zeleninu, ovoce a jiné produkty soukromých zemědělců. Původně jsem si tu chtěla koupit jen nějaké typicky bulharské koření, jako je čubrica nebo "šarena sol" (tedy barevná nebo pestrá sůl) a ničím nenapodobitelné "kiselo mljako". Jenomže pak jsem neodolala obrovským třešním a čerstvým jahodám. Krom toho zde byl jeden stánek s bulharskou keramikou, což je moje dávná slabost, a ačkoli jsme se snažila nepodlehnout, nakonec jsem si tu koupila nádherný malovaný keramický hrnec na přípravu jídel v troubě. Říkala jsem si sice - jak to povezu až do Prahy? - jenže slabost pak stejně zvítězila nad rozumem. (Teď už můžu říct, že ten hrnec je vážně skvělý, protože po návratu jsem v něm hned uvařila čočkovou polévku na bulharský způsob). Pak už jsme byli s Falkem úplně unaveni a odebrali se do hotelu spinkat. Ještě před spaním jsem ho ovšem šla vyvenčit. A najednou jsem si připadala jako doma: "psí" stezka, pejskaři, kteří se mezi sebou zdraví a navzájem se oslovují ... Totéž se opakovalo i ráno. Pochopitelně - Falko tu byl exot, takže si nás hned všiml každý. Smutnou realitou takřka na každém kroku tu ovšem jsou toulaví psi bez domova. Těch mi bylo skutečně líto, ale o tom se ještě zmíním později. Jediný okamžik, kdy mi to přišlo úsměvné, bylo, když jsem viděla jednu takovou smečku psích bezdomovců, kde napřed běžela fena neurčité rasy a za ní jako navlečené korálky na šňůrce další pejsci, seřazení podle velikosti a snad i stáří jako postavičky z pohádky O veliké řepě.
V noci pršelo, takže plány na neděli jsem viděla dost černě, ale pak se počasí umoudřilo a nedělní ráno nás uvítalo sluníčkem a polojasným nebem. Chtěli jsme si udělat výlet na Vitošu, což je pohoří hned nad Sofií v dosahu MHD. Za patnáct minut se vyvezete městským autobusem nahoru a jste uprostřed krásné jarní přírody. Protože jsem nadšenec do turistiky, těžko bych se mohla pro něco nadchnout víc než pro pobyt zde. Naplánovali jsme si původně jen "malou procházku" tímto národním parkem, ale nakonec z toho bylo dobrých 20 km túry! Bylo to nádherné: čistý horský vzduch, slunce, čisťounké potůčky, rozkvetlé louky, zbytky sněhu na vrcholcích hor. Váleli jsme v trávě a odpočívali na horských paloučcích, kochali se krásnými výhledy. Nafotila jsem tam skoro celý film. Moc lidí jsme tu nepotkávali, ale tu a tam přece jen někoho ano. A co bylo zvláštní, všichni se mezi sebou zdravili, což prý je typické: tady v horách se lidé zdraví, zatímco dole ve městě by je to na ulici ani nenapadlo. Proto jsem tu ani nepociťovala jakýkoli strach. I to jsem se dozvěděla: v horách se prý nemusím nikoho bát, protože sem prý zlí lidé prostě nechodí Musím říct, že u nás se v liduprázdné Stromovce po ránu, když jdu venčit Falka, bojím mnohem víc.
A jak jsme tak tu a tam někoho potkávali (mimo jiné i lidi s pejsky), najednou jsme před sebou uviděli oranžového špice! Připadalo mi to jako zjevení uprostřed pouště a nevěřila jsem vlastním očím! Stejně překvapeni však byli i majitelé toho pejska. V životě prý černého špice neviděli a Falkem byli doslova uneseni. Paní si ho hned spontánně chytila do náručí a mazlila se s ním. Byla nadšena jeho bohatou srstí a přítulnou povahou. Dozvěděla jsem se, že jejich fenka pochází z chovatelské stanice ve Varně, bohužel však nevěděli nic bližšího. Je zřejmé, že fenku měli jen tak pro radost, takže nevěděli nic o chovu ani o výstavách. Ale rozhodně nebyla ošklivá. Dala jsem jim svoji vizitku, tak čekám, že se ozvou a dozvím se víc. Oni si mysleli, že mají pomerana, ale posuďte sami podle fotografie. Navíc fena byla o dost mohutnější a těžší než Falko, takže spíše střeďačka. Bude to jistě zajímavé, jestli se mi podaří navázat s majiteli kontakt a dozvědět se něco o chovu špiců v Bulharsku.
Jediné, co mne tu rozesmutňovalo, byli toulaví psi bez domova. Potkávali jsme je prakticky u každé horské chaty. Přiznám se, že jsem se jich trochu bála, hlavně kvůli Falkovi, aby ho nepokousali nebo aby od nich nechytil nějakou nemoc. Pak jsme ale na jednom osamělém palouku potkali jednoho, kvůli kterému jsme se dokonce rozplakala lítostí. Ležel tam v trávě úplně sám a tvářil se, že ta louka je jeho a že si hlídá. Typově se podobal eurasierovi nebo akiťákovi. Měla jsem trochu strach, tak jsem na něho promluvila vlídným hlasem, aby nás v klidu nechal projít. On, jako když všemu rozumí, vstal, a já uviděla, že je starý a nemocný. Sotva chodil a kulhal. Pak si sedl opodál a když jsme odcházeli, smutně štěkal. Bylo zřejmé, že kdyby byl zdravý, určitě by se rozběhl za námi a šel s námi za to jediné vlídné slovo až na kraj světa. Bylo mi strašně, že mu nemohu pomoci, a ještě dlouho jsem na něho musela myslet. Toulaví psi jsou v Bulharsku už řadu let velkým problémem. Ptala jsem se, zda tady mají útulky pro opuštěné psy, a dozvěděla se, že sice mají, ale lidé, kteří v nich pracují, nemají k pejskům žádný vztah, takže se o ně ani pořádně nestarají. Peníze, které na provoz útulku získají, si prý nechávají pro vlastní potřebu. Hrozné! Litovala jsem, že jsem s sebou na výlet nevzala ten pytel granulí, co Falko vyhrál na výstavě. Byla bych je rozsypala všude po horách.
Ale abych nevyprávěla jen o pejscích se smutným osudem. Potkávali jsme i psy, kteří měli svůj domov i páníčky. Například čivavičku nebo pak tříčlenou smečku, kterou tvořili máma hasky se štěnětem a dvouletá bobtailka, o které jsem si nejdřív myslela, že je to taky štěně. Byla velká asi jako střední knírač. Prostě prý nevyrostla. Zvláštní. Falkovi se ale ovsem neobyčejně líbila, protože zrovna hárala. Byl z ní potom celý poblázněný a dokonce se mi nakonec na Vitoše ztratil ... Já jsem se na chvíli na jednom sluncem ozářeném paloučku zasnila a Falko mi utekl. Hrůza, když si na to vzpomenu! Naštěstí se po chvíli volání vrátil. To už byl ale pomalu čas návratu do Sofie. Zbýval poslední večer - sbalit si věci a chystat se k odjezdu.
Ráno nás přivítalo deštivou oblohou. K tomu vítr a chladno. Naštěstí už zbývala pouze cesta do Prahy. Autobus už tentokrát nebyl tak pohodlný jako do Sofie, ale pouze proto, že jen malý minibus pro dvacet lidí a shodou okolností byl plně obsazený. Takže žádné rozvalování na sedačce, žádné místo na zavazadla a Falko ležel s taškou v uličce, protože pod sedadlo by se mi nevešel. Musím ovšem říct, že byl váženým cestujícím: paní šéfová autobusové společnosti ho před odjezdem všem představila, že je to Balkánský šampión a navíc strašně vzorný pejsek, který určitě nebude nikomu ze spolucestujících překážet. A skutečně - na Falínka se nikdo nemračil a řidiči i stevardka se na každé přestávce dokonce ptali, jestli je pes v pořádku, jestli nemá žízeň a podobně. Vesměs ho tam všichni obdivovali, jaký je vzorný a že o něm ani nikdo neví. Do Prahy jsme ráno přijeli ještě dřív, než bylo plánováno, takže jsem stihla v pohodě dát domů Falka a věci, trochu si odpočinout a jít do práce.

S FALKEM V SOFII 1.

28. srpna 2007 v 18:19 Články

S Falkem v Sofii
(1. část)
První Balkánský šampionát 22.-23.05. 2004

Udělat si výlet na výstavu až do Bulharska a ještě k tomu sama - to může udělat snad jen blázen.Souhlasím, já blázen jsem. Jenomže tentokrát mi nešlo pouze o výstavu, i když možnost získání titulu Balkanski champion a Champion Sofia mne pochopitelně lákala. Pro mne je totiž Bulharsko i citovou záležitostí, neboť když jsem studovala bulharštinu, často jsem se jezdila a tuto zemi si oblíbila. V posledních letech jsem neměla možnost se sem podívat, a tak jsem postupně ztrácela kontakty i zapomínala jazyk. Takže vidina celého víkendu v Sofii byla ještě lákavější než samotná výstava.
Jenže jak se sem dostat? Zájezd autobusem se skupinou pejskařů, se kterými jsem byla v Bosně a loni tady v Sofii nebo v Rumunsku, se letos nekonal, takže to vůbec nebylo jednoduché. Cesta vlakem nepřicházela v úvahu z bezpečnostních důvodů a linkové autobusy psy obyčejně neberou. Pak jsem ale přece jen našla soukromou agenturu, kde mi k mému překvapení řekli, že pes není žádný problém, cena jízdenky mi připadala příznivá, navíc mi nabídli pomoc při zajištění levného ubytování v Sofii i dopravu taxíkem na výstaviště, takže bylo rozhodnuto: pojedu.
Cestovali jsme v pátek ráno luxusním poloprázdným autobusem s klimatizací a Falko se celou cestu rozvaloval na sedadle vedle mne - pochopitelně na tašce, aby nikdo nemohl nic namítat. Cesta trvala necelých 24 hodin a přibližně po čtyřech hodinách byly přestávky, takže se Falko mohl vyvenčit a napít. A tak jsme v sobotu ráno odpočinutí a svěží dorazili do Sofie a pak na výstaviště.
Výstava se konala v hale a musím říci, že oproti loňsku, kdy se výstava konala na fotbalovém hřišti a připomínala mi spíše nějakou naší "oblastku", se úroveň výrazně zvýšila. Poháry pro každého BOB, krásné ceny od sponzorů. Vystavovatelé byli pochopitelně hlavně z Bulharska, ale zahraniční účast byla také zajímavá: nejvíc zahraničních vystavovatelů bylo ze sousedních zemí, především ze Srbska, Rumunska nebo z Makedonie, a dále zde byli i psi Řecka a hodně také - což mě překvapilo - z Ruska (!), a pak ještě stejně překvapivě z Francie, Ukrajiny nebo Španělska. První den se posuzovaly skupiny I-V (přihlášeno 204 psů) v pěti kruzích a až na jednoho Bulhara zde byli vesměs zahraniční rozhodčí: ze Srbska, Itálie, Maďarska a Švédska. Druhý den bylo přihlášených psů o více než sto víc (311), a tím i kruhů (7), protože kromě FCI skupin IV-X se posuzovala taky národní plemena: bulharský ovčák, bulharský honič a bulharský barak (což by se dalo přeložit jako chundeláč nebo huňáč, ale ve skutečnosti se jedná o velmi oblíbené plemeno loveckého psa, využívaného hlavně při lovu černé zvěře). Podle počtu přihlášených jedinců jsou v Bulharsku velmi oblíbenými plemeny německý ovčák anglický buldok, rotvajler, velký knírač, černý teriér a jiná velká plemena. Z naší "pětky" pak především hasky a samojed. Malamut se v katalogu neobjevil ani jeden. Že by je s hasky dávali dohromady?
Falko, jediný malý i jiný špic na výstavě, byl v kruhu spolu s akiťáky(2), faraony (1), čauy (2), šibami (2), západosibřskými lajkami (4) a basenji (1) a kromě toho i s šestnácti (!) plemeny z II. skupiny. Posuzoval tu maďarský rozhodčí Joszef Zaidl. Samojedy a hasky naopak posuzovala italská rozhodčí v jiném kruhu a pro zajímavost: samojedů bylo 9 (!) a haskounů dokonce 21! Takže dost silná konkurence do závěrečných soutěží skupin. Zvláště samojedi byli moc krásní (hlavně ti z Francie). Falko měl katalogové číslo 203, takže přišel na řadu až jako předposlední. Já tohle dlouhé čekání nemám ráda, protože pes je pak znuděný a nepředvádí se pěkně (viz Bosna), ale musím říci, že ho takhle úplně na konec zařadili záměrně, protože jsem jim k přihlášce psala, že se bojím, aby neměl autobus zpoždění na hranici, tak že je prosím, aby na mne s přejímkou počkali, a oni mi odpověděli, že mne pro jistotu zařadí až jako poslední. to je vlastně taky další specialita balkánských výstav, že posuzování začíná mnohem později než u nás, až tak kolem půl jedenácté. Protože byli kolem našeho kruhu samí obři typu doga, nechtěla jsem riskovat, že mi Falka sežerou, a tak jsme se raději odebrali ven a většinu času strávili v klidu a pohodě ve stínu pod stříškou. Výsledek byl, že pes byl klidný a odpočinutý, takže když jsme pak šli do kruhu, byla jsem nervózní akorát já. Když jsem se totiž lidí, co už v kruhu byli, ptala, jaký ten rozhodčí je, řekli mi, že dost přísný, a totéž mi potvrdily vedoucí a zapisovatelka v kruhu. Hrozně jsem se bála, jak rozhodčí, který celou dobu posuzoval plemena z "dvojky", bude najednou posuzovat špice. Jenomže Falko měl tentokrát svůj den a předvedl se nádherně, takže rozhodčí mu zadal bez jakýchkoli výhrad všechny existující tituly: výborný, CAC, CACIB i BOB. Čímž jsme splnili podmínky i pro získání titulu FCI "Balkan champion" a prestižního "Champion Sofia". Hned jsme si mohli jít s kartičkami z kruhu, posudkem a diplomem nechat vystavit Certifikát Balkan champion. Všechny kartičky byly graficky moc pěkné a v bulharských národních barvách a já se dmula pýchou. Zvlášť, když se mne na každém kroku vyptávali, co to je za plemeno a odkud jsme, zažívala jsem nádherný pocit, jaký na českých výstavách nezažiji: pocit hrdosti nad tím, odkud jsem a že mám krásného psa. A když už tam náhodou někteří špice znali - tedy spíše pomerany, neboť se mne ptali, zda je to pomeran, tak jsem jim vysvětlovala, jaký je mezi pomerany a ostatními německými špici rozdíl a moc je to zajímalo. Rozdala jsem i pár vizitek s kontaktem. S hrdostí jsem taky vyprávěla o tom, kolik je u nás špiců a chovatelských stanic i o tom, že ten můj je od chovatelky, která chová špice už skoro čtyřicet let. Že ale v Bulharsku špice nepotkáte? Tak o tom vám budu vyprávět v druhé části!
Čekání na závěrečné soutěže díky tomu, že Falko byl posouzen až jako skoro poslední, už tak dlouhé nebylo. Zato pak soutěže trvaly poměrně dlouho - díky poměrně početnému zastoupení plemen I., II. i III. skupiny. Jen ve "čtyřce" nastoupil pouze jediný (!) jezevčík - hladkosrstý standart v černé barvě s pálením. A pak následovala "pětka". Bylo nás tam devět a všichni nádherní, takže jsem ani s umístěním nepočítala. Pohár za BOB už jsme měli jistý a titul Balkán champion taky, takže o nic nešlo. Skupinu vybíral stejný rozhodčí, co nás posuzoval. Když nás volal na třetí místo a na stupně vítězů, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale radost byla nekonečná - to přece znamená, že Falko se opravdu líbil a hlavně to, jak se předvedl a chodil! V takhle početné konkurenci se před námi umístili profesionálně předvedení hasky a lajka. Poháry sice byly pouze za první místo, ale my jsme dostali aspoň pytel krmení od Puriny a propagační materiály. Nevyšly nám bohužel pěkně žádné fotky z haly, takže na více obrázků se můžete těšit a ve druhé části mého vyprávění.
Byly čtyři hodiny odpoledne, výstava skončila a my si mohli s Falínkem konečně začít užívat víkendu v Sofii! Ale o tom zase příště.

BOSNA 2004

28. srpna 2007 v 18:17 Články

Bosenský výstavní maratón

CACIB Mostar 15.05.2004
CAC Široki Brijeg 15./ 16. 05.2004
CAC Međugorje 16.05.2004
Jet hned dva víkendy těsně po sobě na výstavy do tak vzdálených zemí jako je Bosna a Hercegovina nebo Bulharsko - to už je opravdu příliš. Původně jsem se letos skoro na žádné výstavy nechystala. Pravda, do Bulharska jsem jet chtěla a pak ještě do Rumunska, neboť tam mám od loňska rozdělané národní šampionáty. Jenže Bosna? Měla to být vlastně nejprve jakási "náhrada" za Sofii, když se pořadatelé kynologických zájezdů rozhodli, že do Sofie se letos nepojede. Bylo mi to líto, a o možnosti cestovat do Bulharska sama linkovým autobusem jsem ještě nevěděla. Jenže příležitost získat během jednoho víkendu titul Šampion Bosny a Hercegoviny se taky jen tak nebude opakovat. Velice mě lákala i noční výstava - to musí být úžasný zážitek! Když jsem si v březnu z výstavy v Grazu přivezla přihlášku a přečetla propozice, byla jsem už hodně nalomená. Hrozně moc jsem se chtěla podívat do země, kde jsem v životě nebyla. Mostar, Široki Brijeg, Međugorje - tři místa, vzdálená od sebe asi 20 km. Jejich jména ve mně vyvolávala spíše ošklivé vzpomínky na válečné události, ale také představu krásné krajiny. Moje rozhodování určitě uspíšily "jobovky" o nových veterinárních předpisech od července 2004. To už se s Falkem nikam nepodíváme. Hrozná představa. Proto jsem se nakonec rozhodla, že pojedu i do Sofie, i do Bosny. Ať si to ještě užijeme! Eura jsem naštěstí měla ještě od loňska, nějaká jsem ještě vydělala, takže na výstavní poplatky by bylo. Na cestu jsem si peníze tajně "ulívala" stranou za překlady, které jsem dělala po nocích ...
Naší cestě do Bosny předcházelo dost komplikací. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda nebudeme muset mít víza. Měla být sice od května zrušena, ale nikde nebylo možné zjistit spolehlivou informaci. Navíc nejbližší ambasáda, která víza vyřizuje, je až ve Vídni. Protože jsme nemohli nic riskovat na poslední chvíli, o víza jsme si raději požádali a naše zástupkyně se všemi pasy vypravila do Vídně a víza pro nás vyřídila. Jak jsme se pak dozvěděli na výstavě, vízová povinnost byla v pátek 15. května zrušena ... Museli to na té ambasádě vědět, ale chtěli od nás získat peníze, tak nám to schválně neřekli. K vzteku. A vyhozené peníze.
Odjížděli jsme z Prahy - se zastávkami u Humpolce a v Brně - dvěma autobusy plnými psů. Přesněji - na sedadle seděl vždy jeden člověk a vedle sebe měl volné místo pro psa / pro psy. Někdo totiž s sebou vezl dva nebo dokonce i tři pejsky najednou! Směsice ras přímo neopakovatelná: tři špicové, dva briardi, tři kolie, dva kerry blue teriéři, irský vlkodav, několik jezevčíků, dva kokři, francouzský buldoček, jorkšíři, japan a kdovíco ještě ... Já popisuji jen autobus, ve kterém jsme jeli s Falkem. O tom druhém nemám přesnou představu. Zásadou podobných zájezdů je, že od každého plemene (popř. jeho rázu, barevné variety) smí jet pouze jeden pes a jedna fena, aby si zbytečně nekonkurovali. Aby se psi mezi cestou nepoprali, na to pamatuje "zasedací pořádek". Nemůžeme pochopitelně nechávat psi ani chvilku bez dozoru, protože za chvíli si každý začne hlídat to svoje místečko a bylo by zle. Přes sedadlo je pochopitelně přehozená deka nebo prostěradlo. Někteří pejsci cestují v přepravkách, ti velcí pak rádi líhají v uličce nebo pod sedadlem, když je jim horko. Jeli jsme přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko. Musím říci, že jsem za celou noc ani nezaregistrovala, že jsme přejížděli nějaké hranice. Naše pasy byly u řidičů a kontroly musely být skutečně rychlé, když jsem se vzbudila až ráno v Bosně. Veterinární průkazy psů nechtěl za celou dobu vidět vůbec nikdo - ani na výstavě.
Ráno jsme tedy byli na místě první výstavy - CACIB v Mostaru. Konala se v hale, která mi svou neútulností připomínala Mladou Boleslav. Pořadatelé nás přijali velmi vřele. vážili si toho, že jsme přijeli v tak obrovském počtu. Celkově nás výstava překvapila vysokou úrovní i počtem přihlášených psů - 653! Vystavovatelé byli z nejrůznějších zemí. Kromě domácích a sousedů ze zemí bývalé Jugoslávie, nás 70 Čechů a řady Maďarů nebo Rumunů zde byli i Francouzi a spousta Italů a Němců. Rozhodčí byli z Rumunska, Irska, Chorvatska, Srbska, Španělska, Švédska, Norska a jeden z Bosny. Tedy osm kruhů. Tým rozhodčích byl stejný na všech výstavách, jen se pochopitelně v kruzích vystřídali.
Co se mi velice líbilo, bylo slavnostní zahájení: na všech třech výstavách se hrála na úvod státní hymna a pak nám byli jmenovitě představeni všichni rozhodčí. Teprve pak začalo samotné posuzování. Špicové byli v kruhu, kde posuzoval rozhodčí ze Švédska. Bylo jich celkem 13: 6 malých, 5 trpasličích, 1 střední a dokonce 1 vlčí! Vlčího jsme však bohužel neviděli. Naše chovy tam reprezentovali kromě černého Falka ještě bílý Luk a strakoška Helen. Ostatní špicové byli domácí, z Itálie a z Německa (převážně jednoho majitele). Když jsem se podívala do katalogu a přečetla si jméno onoho vystavovatele z Německa, měla jsem ihned po náladě. Já jsem ho poprvé viděla letos na speciálce špiců v Grazu a tehdy jsem se o něm dozvěděla, že je to velkochovatel, který objíždí všechny výstavy (kromě špiců s čivavami) a všude sbírá tituly. Ne vždy zaslouženě. Když jsem v Mostaru zjistila, že má přihlášenou i malou černou fenu (která sice nebyla nic moc a v Grazu ji musel v kruhu držet ocas, protože jinak ho nesla dolů), bylo mi jasné, kdo získá BOB. A že to nebude Falko. To se také potvrdilo, a to nejen s černou fenou, ale také s malou bílou, která ovšem vůbec nebyla čistě bílá! To, jak se tento pán na všech třech výstavách choval, se ještě zmíním. Další věc, která na náladě nepřidala, bylo i to, že před námi bylo v kruhu posouzeno přes 60 psů (!), takže si to dovedete představit: znuděný pes, unavený rozhodčí, koberec v kruhu navoněný až hrůza. A další věc: rozhodčí před námi posuzoval bernardýny, bernské salašnické psy, dogy, černé teriéry, novofudlandy, šarpeje, pinče a řadu jiných plemen. Do jaké míry rozuměl špicům, nevím. Ale musel být už opravdu hodně unavený, když u bílých špiců nerozeznal bílou barvu od nažloutlé ... Nebo se na psa pořádně ani nepodíval, zády k vám diktoval posudek, z něhož bylo rozumět jen "exellent ..., exellent ..." a pak bez slova vysvětlení proškrtnul všechny tituly. Ne však v případě onoho vystavovatele z Německa. Ten si odnesl všechno.
To všechno vám píšu proto, abyste si nemysleli, že v cizině je vyhrát snazší než u nás. Není. Nikdy totiž dopředu nevíte, do čeho jdete. Jaký bude rozhodčí. Co vám v kruhu provede pes, který je unavený nebo vystresovaný z cesty. A hlavně ten rozhodčí ... Vůbec nejhorší jsou podle mne rozhodčí, kteří znají špice snad jen z encyklopedie Často se navíc stane, že se s ním ani nedorozumíte, protože on zrovna jako naschvál neovládá žádný z jazyků, které znáte vy. A tak se třeba stane, že třeba nezná rozdělení špiců podle barev a nechá nastoupit o CACIB všechny barvy dohromady. Nebo řekne, že v mezitřídě se CACIB nezadává. A hádejte se pak francouzsky o nenárokový titul! Nebo jsme zažili i to, že rozhodčí nezadal tituly jenom proto, že tam nebyla konkurence! Prý není srovnání, takže i když je ten pes jinak nádherný, titul dostat nemůže. To všechno se nám už na výstavách v různých zemích stalo. Další věc, proč to v cizině bývá někdy těžší, je i fakt, že předvádění psů se v poslední době hodně zprofesionalizovalo. Způsob, jakým předvádějí profesionální handleři (je jich stále víc), je pro mne něco nepochopitelného a už se to nikdy nemůžu naučit. A ani nechci. Nelíbí se mi to, protože mi připadá, že pes je potom jako na baterky a ztrácí svou přirozenost. Tak tolik malé odbočení. I v cizině můžete snadno dostat VD nebo V1 bez titulů ... Když se výstava nepovede, je to mnohem dražší neúspěch než třeba v Litoměřicích či v Brně. A musím říct, že šampionát Bosny a Hercegoviny byl zatraceně těžko vybojovaný!
(Pokračování - 2. část)
První výstava skončila asi v 18 hodin a hned jsme odjížděli na tu další, do Širokeho Brijegu. Ta měla začínat ve 20 hodin, ale nezačala - myslím, že rozhodčí si potřebovali aspoň trochu odpočinout. My jsme dojeli na místo a jen málokdo z nás si uvědomil, že výstava bude venku na fotbalovém stadionu, že je večer a že noci v půlce května rozhodně nebývají teplé. Zvlášť v horách ... A tak se stalo, že jsme vystoupili z autobusu jen tak na lehko. Autobusy odjely někam, kde mohly zaparkovat, a my je už nenašli. Foukal studený vítr a nám byla příšerná zima. Tulila jsem k sobě Falka a hřála se alespoň o jeho huňatý kožíšek. Tentokrát pořadí špiců v kruhu vypadalo nadějně: před námi jen basenji a čauové, takže asi deset psů. Už jsme se radovali, že nebudeme muset dlouho čekat. Jenomže nejednou, ihned po příchodu rozhodčího do kruhu - tentokrát ze Srbska - se tam objevil onen pán z Německa i s manželkou a synem, chvilku s rozhodčím hovořil, a vzápětí, po jeho odchodu, vyšel rozhodčí z kruhu a vyhlásil, že špicové se budou posuzovat až jako poslední! No není to vrchol? Mně bylo ihned jasné, proč: ten Němec by totiž nestačil vystavit těch svých asi 15 čivav ve vedlejším kruhu! Umíte si to vůbec představit, že byste si něco takového dovolili na našich výstavách? Kolikrát jsem sama viděla, jak u nás ti chudáci, co vystavovali ještě jiné plemeno, lítali od kruhu ke kruhu a často nestíhali, takže příště si raději vezmou s sebou někoho, kdo jim psy v jiném kruhu předvede. Ale tohle? Vždyť on tam měl manželku a syna, tak proč mu nepomohli? Vzteky jsem se šla projít a ani jsem nepřemýšlela, že by nás někdo mohl přepadnout nebo okrást. Litovala jsem, že s sebou nemám něco na zahřátí. Naštěstí byla asi zima i rozhodčím, takže posuzování šlo jako na běžícím pásu. Falko získal CAC, BOB opět černá fena.
Ani nevím, kolik bylo hodin, když skončily závěrečné soutěže. Hned jsme jeli do penzionu, kde jsme měli zajištěné ubytování. Když jsme tam přijeli, už zpívali kohouti. Padli jsme všichni jak mrtví a spali až do rána. Pak jsem teprve podle vizitek na nočním stolku zjištila, že jsme spali u pejskařů: mají chovatelskou stanici rotvajlerů.
Popravdě řečeno, moc jsme toho nenaspali, protože už v 8 hodin jsme odjížděli na poslední výstavu. Ale zaplať pan bůh za to: aspoň jsme se mohli umýt a po dlouhé době pořádně natáhnout.
Výstava v Međugorje měla začínat už v 9:30. Městečko bylo vzdálené asi půlhodiny jízdy autobusem od našeho penzionu. Toto místo je známé tím, že se zde zjevila Panna Marie, a já, ač nejsem nábožensky založená, se k ní v duchu modlila, aby nám poslední výstava vyšla. Vždyť tentokrát už šlo do tuhého: chyběl poslední CAC ke splnění podmínek pro získání šampionátu. Že to není snadné, to už jsem věděla. Nervy mi tekly až hrůza, a tak jsem se šla uklidnit ochutnáním bosenského červeného vína. Mají ho vynikající. Špice tu posuzoval rozhodčí ze Španělska. Němec mezitím opět intrikoval, ale tentokrát mu nějak nevyšlo. Nestíhal, a tak se stalo, že s malou černou a malou bílou fenou nenastoupil do kruhu včas. Falko už byl posouzený, měl CAC i BOB, a tím byl Šampion BIH náš! Vyšla jsem s kartičkami z kruhu a honem pádila do výstavní kanceláře nechat si to zapsat. Co kdyby Němec ztropil nějaký skandál a BOB nám sebrali? Co se dělo, nevím, jen jsem přes plot viděla, jak v kruhu manželka předvádí černou fenu a jak jí věší ocas ... Takže myslím, že tentokrát si Falko BOB opravdu zasloužil.
Hned na místě bylo možné nechat si vystavit diplom Šampiona Bosny a Hercegoviny. Řadě lidí z našeho zájezdu se podařilo jej získat. Určitě nádherný úspěch české kynologie. Pro mne osobně je to neopakovatelný pocit národní hrdosti nad tím, jak úspěšně jsme tady reprezentovali. Když jsem si například v Mostaru povídala s italským chovatelem špiců, který je také rozhodčím, velice se zajímal o to, na jakých liniích se špicové chovají u nás. Zajímali ho především trpaslíci a pomerani, ale také malí špicové. Ptal se, odkud mám Falka, zda je dovezený z Německa. A já mohla říci: ne, ten je z českého chovu, z nejstarší chovatelské stanice špiců u nás. Byl tím překvapen, ale nijak netajil svůj obdiv.
Výstava však ale ještě nekončila. Zbývaly závěrečné soutěže. Mezitím se do té doby nádherně jasná obloha postupně zatáhla a začalo silně pršet. Dost nepříjemné na hřišti, kde se není kam schovat. Naštěstí byli vedle nás bosenští vystavovatelé a poskytli velké skupině z nás přístřeší pod svým stanem. Při čekání na soutěže jsme se ještě jednou pobavili drzostí Němce. Ten prý odmítl stát frontu na diplomy šampiona a s velikým štosem desek s podklady šel suverénně hned dopředu. Když ho lidé z našeho zájezdu slušně upozornili, že musí jít do fronty, prý se na ně obořil, že ta fronta je jenom pro ně, a ne pro něho, a když se nedali, prý se tam dokonce popral! Ukázkové chování nadřazenosti někoho, kdo si myslí, že mu patří svět jen proto, že má peníze. Pak už ale konečně začaly soutěže. Než přišla řada na pátou skupinu, přestalo pršet. Za BOB jsme si odnesli poháry a psí misku.
Po krátkém posezení v restauraci, kde jsme patřičně oslavili všechny úspěchy, jsme do autobusů naložili tašky, přepravky, klece a nakonec sebe a psy, a pak už - vzhůru k domovu! Čekala nás ještě dlouhá cesta. Než se setmělo, jeli jsme překrásnou horskou krajinou a pak podél pobřeží Jadranu. Moře, v pozadí hory a zapadající slunce. Nezapomenutelný zážitek. Škoda, že se nedalo z jedoucího autobusu fotografovat. Pak ale tma, noční jízda. Většina z nás spala, tak jsme ani nevěděli, že řidiči v noci zabloudili, protože cesta, kudy plánovali jet, byla uzavřená. Několikahodinové zpoždění. I to je realita takovýchto dlouhých zájezdů. Ráno zastávka na venčení a opět zážitek: ještě nikdy jsem neměla možnost venčit Falka v rezervaci Plitvická jezera. Další cesta už proběhla bez větších problému a kolem půl osmé večer jsme byli v Praze.